Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

33. kapitola: Zodpovězené otázky

Všem čtenářům přeji šťastný nový rok 2010.

Kapitola je věnována pro: Aemi, Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, gleti, Hajmi 50, Ivet, Jashin-chan, Kiki, KiVi, Leesil, Lucia, Paulik666, Sherine, tess

Alcea

33. kapitola: Zodpovězené otázky

Nejdříve Harryho napadlo, co pro všechno na světě mohl udělat špatně od té doby, co ho Snape viděl naposled, když ho tento uznalý Mistr lektvarů vytáhnul ráno od snídaně z nezvykle napjaté atmosféry u stolu – protože Ron oficiálně nemluvil – a rázně ho vedl ke dveřím. Draco, se zmateným výrazem, vstal a následoval je.

Trojice vyšla do chodby a Harry se rychle vykroutil, vypnul se a upravil si své oblečení: „Co jsem udělal tentokrát?“ zeptal se rozčileně.

Snape se na něj kousavě podíval: „Kromě dýchání?“ protáhl sarkasticky. „...Nic. Půjdeme do nemocničního křídla, protože si Lupin vyžaduje vaši přítomnost.“

Nebelvír zamrkal, skoro se zastavil, dokud ho Draco nepostrčil: „Remus? Remus se vrátil? Je v pořádku?!“

„Vrátil se,“ zazněla krátká odpověď, zatímco muž kráčel před nimi.

Harry se pitomě zazubil a stočil pohled k Dracovi, který se na něj usmíval, jako by říkal, Vidíš? Říkal jsem ti to. Ale o chvilku později zmateně svraštil čelo: „Jsem si jistý, že je tohle úleva,“ zamumlal. „Proč jsem tady?“

Snape neodpověděl, pouze je vedl další chodbou.

Harry najednou zamlaskal, když si vzpomněl na hosta z minulé noci: „Tvá mamka je tady,“ vyhrknul automaticky.

Byl to Zmijozel, který se náhle zastavil a strnule na něj zíral: „...Co?“ vybreptl užasle.

„Jo, včera v noci přišla do tvého pokoje – mimochodem, pak mě on táhl zpátky na mou kolej.“

Mistr lektvarů se k nim vrátil, když si všiml, že nešli za ním, a teď se na dvojici netrpělivě díval: „Pokud jste už skončili –“

Draco se k němu obrátil: „Je to pravda? Matka je opravdu tady? Je...?“

Snape si povzdechl: „Brumbál trval na otázkách během noci. Ať už přišel na cokoli, tak z toho vyplynulo, že jí dovolil zůstat. Můžeš jí ty otázky položit sám, pokud si oba prostě pohnete.“

Bylo jí dovoleno zůstat? To může jedině znamenat, že jí ředitel věřil, alespoň do určité míry. Ale co tady dělá?! Posledně od ni věděl, že se ho pokoušela přesvědčit k návratu k otci a přijmutí Znamení. Co se změnilo?

Zmateně zavrtěl hlavou. Ale i přesto se v té samé chvíli do něj vkrádal patetický pocit úlevy, který na něj naléhal, aby šel za ní, a ujistil se, že je opravdu... že je opravdu...

Opravdu je tady.

Zamrkal a zjistil, že se Nebelvír pořád připitoměle zubí a jeho zelené oči tančí. Harry popadl Dracovu paži, přitáhl ho a zašeptal: „No tak rychle!“

A pak běžel dopředu, přičemž úplně ignoroval rozhořčené kárání Mistra lektvarů, a co by mohl Draco vlastně dělat, kromě následování? K tomu ještě sotva slyšel Severusův rozezlený křik, když proletěl kolem tohoto muže, těsně v Nebelvírových patách. Oba závodili v chodbách, rohy brali smykem a smáli se s čistou úlevou. Vyděsili skupinku Mrzimorských, kteří šli dolů do Síně, běželi moc rychle na to, aby zastavili nebo se jim vyhnuli, a tak je místo toho rozhodili, když se kolem řítili, Harry jen přes své rameno zavolal spěšnou omluvu a Draco se smál ještě víc – něco, co skoro způsobilo masovou paniku mezi vylekanými Mrzimorskými.

 

 

Když konečně dorazili na ošetřovnu, tak se Harry provalil dveřmi jako první a povedlo se mu skluzem zastavit, a o vteřinu později do něj vrazil Draco a koukal přes Harryho rameno na jejich nenadále šokované publikum.

Několik párů očí se na ně upřelo a hlasy zmlkly. Harry pohledem přelétnul místnost, rychle rozpoznal přítomné. Na jedné straně místnosti stál ředitel, který se na ně pobaveně díval a ukročil stranou, čímž odhalil Narcisu Malfoyovou sedící na lůžku, vypadala mnohem upraveněji, než ji viděl posledně. Naproti jim, na druhé straně ošetřovny byla madame Pomfreyová, která měla leknutím ruku sevřenou na hrudi, a zírala na ně, a vedle ni byl Remus, který už vstal a mířil k nim.

Harry si nebyl vědomý rozhodnutí k pohybu, jen toho, že najednou rychle přešel místnost, a s tímto mužem se setkal v půli cesty, kde ho prudce objal, což vlkodlak s radostí opětoval. Harry přes jeho rameno vděčně zavřel oči, s uvědoměním toho, snad poprvé, co by to mohlo znamenat, kdyby se Remus nevrátil.

A s touto myšlenkou se objevil záblesk hněvu. Odtáhl se, a jeho výraz potemněl: „Co sis myslel?!“

„Harry...“

Nebelvír ukročil dozadu a zlobně se díval: „Ne! Ani jsi mi to neřekl! Myslel jsem si, že jsi mrtvý!“

Madame Pomfreyová přichvátala k němu, a poněkud zničila jeho oprávněný vztek: „Pane Pottere, přestanete hulákat? Dokončíme to za několik minut, pane profesore.“ A s kývnutím na Remuse opět zmizela.

Harry zvedl obočí: „Dokončit co? Proč jsi stejně tady? Stalo se ti něco?“

Vlkodlak si povzdechl: „Sedni si, Harry,“ nabídl, a pustil se do vysvětlování.

***

Jakmile Nebelvír přiskočil k Lupinovi, Dracovi zmizely velmi odhalené pocity, když na něm těžce spočívala váha matčina pohledu. Váhal, nebyl si jistý, co má dělat. Pořád nevěděl, proč je tady. Chtěla ho zkoušet a přivést domů? Ale Brumbál se usmíval...

Pomalu šel ke dvojici, přesto opět zaváhal, když Narcisa náhle vstala. V duchu si nadával. Toto je jeho matka; nepůsobila tak, aby se choval jako nějaké vystrašené zvíře.

Poprvé se na ni pořádně podíval, a vykulil oči při pohledu na její oblečení – zřejmě to nebyl hábit, který by si koupila; možná to byl dokonce náhradní ze školy – a ty její vlasy – neučesané, ale čisté, splývající v uvolněných kadeřích, které byly obvykle kouzelně rovné – a nakonec její tvář – zcela postrádala apartní make-up, který si skoro vždy nanášela.

Ne, něco nebylo v pořádku. Nebyla tady proto, aby prosazovala otcovo tvrzení.

To rozhodlo, přešel poslední úsek vzdálenosti mezi nimi, a postavil se před čarodějku s předstíraným klidem. Obezřele se na ni díval, čekaje na první známku její reakce.

Váhavě se usmála a částečně se k němu natáhla.

Samo sebou, že všechny instinkty, které jako Malfoy měl, mu zakazovaly veřejné projevení citu, které se v této situaci zdálo přirozené.

Narcisa, která nebyla vychována jako Malfoy, a která shledala veřejné projevení citu naprosto přijatelným, když šlo o jejího syna, popadla chlapce dřív, než mohl protestovat, přičemž stála na špičkách, zoufale ho objímala, dotýkala se jeho vlasů a ramen, líbala jeho tváře a zcela ignorovala jeho vlažné protesty.

„Matko,“ zamumlal Draco rozpačitě s úkosým pohledem na ředitele. „Matko, prosím...“

„Ach, zlatíčko, promiň!“ řekla vřele, aniž uvolnila sevření.

Snažil se ji zlehka oddálit, ale jeho snaha byla marná: „Matko?“

„Ano?“

„Co tady děláš?“

Nakonec se odtáhla, její výraz byl lehce překvapený, jako by čekala, že už to ví. Zavrtěla hlavou a povzdechla si: „Tvůj otec,“ řekla s mírným podrážděním, „se zbláznil.“

***

„Ale já nechápu, proč jsi musel předně jít!“ protestoval Harry, snad popáté, načež si Remus povzdechl a promnul si čelo.

„Harry, snaž se to pochopit... Jen se snažím konat svou povinnost –“

„Tvá povinnost by měla být tady!“ Frustrovaný zaťal pěsti do pokrývky pod sebou, zíraje na staršího muže. „A co takhle být jako člen Řádu? A... a pomáhat Dracovi? A co třeba –“

„Být jako člen Řádu znamená, že tohle musím dělat,“ trval na svém vlkodlak laskavě. „A ovšem, že budu stále s to pomáhat Dracovi – i když začínám mít podezření, že je toho už málo, co ho můžu naučit. Harry, ty se prostě vymlouváš.“

„No a?!“ domáhal se chlapec okamžitě. „Co když ano? Nechci, abys to dělal.“

Odmlčeli se, krátce byli tiše, a pak Remus bezmocně pokrčil rameny: „Je mi to líto. Já to právě teď... musím dělat.“

Harry vstal a přešel na stranu, odolávaje nutkání se rozčílit. Co bylo na tom tak těžkého? Vše, co Remus musel říct je ne, až od něj budou příště čekat, že bude riskovat svůj život. Bylo to tak prosté.

Vlkodlak chvíli sledoval svého společníka, a pečlivě se snažil nalézt další slova. Nakonec se vzchopil a připravil se říct další šokující zprávu: „Krom toho, v této věci už nemám na vybranou.“

Nebelvír se otočil: „Co tím myslíš?“

Remus váhal. Už nebyl tak napjatý jako během noci poté, co Severus s Poppy strávili dlouhé hodiny tím, že mu dávali uklidňující lektvary a lektvary proti bolesti, ale i přesto cítil náhlý nával skoro hysterického strachu, když se na něj upínaly zelené oči. Byl zde, čelil představiteli strany Světla, synu Jamese, a právě nesl Voldemortovo Znamení, které bylo navždy vpáleno do jeho kůže.

Harry v následujících vteřinách mohl velmi dobře číst v jeho mysli. Bez jakéhokoli jiného pohybu, jeho oči střelily na vlkodlakovu paži, která mimoděk svírala ruku nad tetováním, které bylo stále ukryté pod jeho rukávem.

V Nebelvírově tváři se s pomalým zděšením zračilo uvědomění, a zamítavě vrtěl hlavou: „Ne...“

„Jinak to nešlo –“

„Ne!“ Zoufalý Harry zaváhal, nebyl si jistý, jestli má ustoupit před zradou nebo jít k němu a strhnout rukáv, aby si potvrdil jeho existenci. Místo toho strnule stál, měl vytřeštěné oči a byl bledý.

Remus se nějak sebral, zavřel oči a uchýlil se k připravené řeči, kterou si dříve chaoticky dal dohromady: „Kdyby kdokoli z nás věděl, že by tohle bylo požadováno... Já bych nikdy nemohl... A Severus by to ani nedovolil... Tohle mělo být nemožné!“ nakonec ze sebe dostal zatrpkle.

Chlapec nijak nereagoval, a tak posléze pokračoval v zoufalém odůvodňování: „Harry, jsem vlkodlak. Stvoření, které Temný pán považuje za podřadné. Proč si myslíš, že Draco přeběhl na stranu Světla?! Ty-víš-kdo by ho neučinil Smrtijedem, ale zvířátkem. Otrokem. Já jsem se Severusem... mluvil o možném výsledku toho, co by se mohlo stát v případě, kdybych přijal rizika této mise. To, že jsem Označený... se nemělo stát.“

„Tak proč jsi...?“ zeptal se Nebelvír mdle.

Remus bezradně přeběhl rukou po svém obličeji a nahoru do vlasů: „Já nevím,“ připustil. „Nevím, proč jsem výjimkou. Můžu si jen myslet, že mi přece jenom nevěřil, i přes Severusovo maximální úsilí. Toto...“ Nejistě vyhrnul rukáv a trhnul sebou, když spočinul očima na Znamení zla. „Toto byla poslední zkouška.“

Harryho oči zablýskly: „Tys to neměl tak svolně přijmout,“ vytknul vyčítavě, svým pohledem letmo kmitnul na Znamení, než se znechuceně odvrátil.

„Buď to nebo smrt.“

Dívali se na sebe, zachyceni v patové situaci, dokud Harry nesklesnul: „Co si myslel tím Snapeovým ‚maximálním úsilím‘? Draco měl pravdu? On tě připravoval?“  
 
„Zmijozelové jsou dost vnímavý k jejich dobru. Ano, do jisté míry ve způsobu mluvení, ačkoli je nutno říct, že většinu práce odvedl sám...“ Vlkodlak si unaveně povzdechl, když viděl, jak zelené oči ztmavly. „Harry, neviň ho. Nevěděl to.“

„On tě nechal jít na Smrtijedské setkání! Dal ti instrukce!“

„Bez kterých bych se vůbec neosvědčil a byl bych zabit v prvních pěti minutách!“

„Ale –“

„Už se to stalo a teď to není možné zvrátit. Prosím tě, abys to přijal a odpustil mi, a tuto obtížnou situaci ještě nezhoršoval. Můžeš to udělat?“

Harry chtěl proklínat nespravedlnost této situace, chtěl obvinit Remuse, že je bezohledný a neuvážlivý. Sevřel čelisti, když potlačoval jedovatá slova, která se zvedla v jeho hrdle jako žluč, a jeho oči se leskly slzami stěží zadržovaného hněvu.

„Fajn,“ vyprskl nakonec. „Ale příště... mi to musíš říct.“

Vlkodlak si úlevně vydechl: „Samozřejmě,“ slíbil okamžitě, a pozoroval, když se Harry otočil na podpatku a odešel z ošetřovny, jen se zastavil, aby přes místnost vrhnul rychlý, oznamující pohled na Zmijozela, než zmizel z pohledu.

***

Draco viděl pohled svého druha – Bože, to už vklouznul do takového výraziva?! Dobře, to muselo přestat. Viděl pohled, který po něm Harry střelil, a vycítil, že v něm byla bolest. Jeho značná část – většinou vlk – chtěla prostě přerušit nynější rozhovor uprostřed věty a pospíchat za Nebelvírem, ale povedlo se mu udržet svůj instinkt pod kontrolou, a v duchu nad svou ubohou reakcí protočil oči. Kdy připustil, že se jeho pokroucená náklonnost k druhému chlapci tak prohloubila? Určitě to nemohlo být v uplynulém týdnu, kdy okolnosti udělaly přátelství s Chlapcem-který-přežil jeho jedinou výhodnou volbou...?

Říkal si, že dokonce chvíli ignoroval matčino podezíravě pozdvižené obočí, když byla svědkem této němé interakce.

Uklidnila se dost na to, aby to rozpoznal, protože tuto ženu znal; upjatá, noblesní a nepříjemně pozorující. Nyní se na něj dívala se zúženýma očima, a tak cítil naléhavou potřebu, aby odvrátil její pozornost.

„Co vlastně budeš dělat teď, když jsi... opustila otce?“ zeptal se, poněvadž to byla otázka, která ho beztak trápila. Cítil se nepříjemně při vyslovení těchto slov, protože měl ještě pozůstatky Malfoyovské loajality, které se bouřily proti tomu, co udělala, i když mu zdravý rozum říkal, že neexistovala jiná možnost. Bylo naprosto zřejmé, že se manželské štěstí jeho rodičů stalo minulostí, ačkoli doposud se neobjevila zmínka o rozvodu, za což byl vděčný.

Letmo se podívala na Brumbála, který ještě postával poblíž, než odpověděla: „O této záležitost jsme rozmlouvali,“ nakonec řekla opatrně. „Zdá se být zcela jisté, že panství je vlastně pro nás nedostupné, protože ochrany jsou nastavené na tvého otce. A přirozeně i účty u Gringottových –“

Draco se mračil. Říkají mu, že je povrchní, bylo mu to jedno, ale doufal, že matka našla způsob, jak ho dostat z jeho postavení krajní chudoby spíše, než aby se k němu připojila.

Zamlaskala: „Nemrač se, drahoušku; je to neslušivé. Draco, nejsem naivní. Jistě, Malfoyovy účty jsou pro nás uzavřené – ale Blackovy účty, které mám uložené stranou, zůstaly na mé jméno.“

Jeho duše poskočila tak, jak to už dlouho neudělala. Ach ano, mohl být povrchní, ale měl zase peníze! Blackové byli bohatou rodinou; mocnou, starou a čistokrevnou. Už cítil, jak se vrací do stínu svého společenského postavení, a mohl opět z vděčnosti objímat Narcisu.

Pobaveně se na něj dívala a chvíli mu to dopřávala, i když normálně by ho hubovala za takovou škodolibou radost.

„S ohledem na to,“ pokračovala, „je v mém vlastnictví několik menších nemovitostí, se kterými mohu počítat – ačkoli si myslím, že většina Blackova dědictví nyní náleží panu Potterovi.“

Draco překvapeně vzhlédl: „Harry? Harry zdědil naše peníze?! Od koho?!“

Ale i když to říkal, něco cvaklo v koutu jeho mysli. Black. Sirius Black. Lupinův druh. On i Harry vypadali rozrušeně na počátku školního roku.

Ředitel lehce kývl: „Zesnulý Sirius Black byl Harryho kmotr. Byl zabit v loňského roce během bitvy na Oddělení záhad. Harrymu vše odkázal.“

Oba dospělí ho pozorně sledovali, a přemýšleli, co se mu asi honí hlavou. Jeho otec se té bitvy zúčastnil. Ano, vždycky to věděl, ale najednou se to stalo příliš reálné. Lucius byl u toho, když Harryho kmotra zabili – nejspíše jedinou opravdovou rodinu, kterou měl, protože ti mudlové, se kterými žil, by jistě nemohli být za ni považováni.

Znepokojený potřásl hlavou, jako by si ji pročišťoval, a opět se podíval na Narcisu: „Ale... jsi v pořádku? Máš peníze?“

Usmála se: „Ano, stejně jako vždycky, Draco. To já bych měla na tebe dávat pozor, ne naopak.“

Zamyšleně přikývl, právě když se jeho mysl toulala někde jinde. Podařilo se mu odsunout vlkodlačí instinkt, aby nešel uklidnit svého druha tímto důležitým rozhovorem, ale teď když si byl jistý, že byla alespoň finančně zajištěna, a může zůstat ve škole na několik dní, aby mohl urovnat nějaké další malé detaily, tak se jeho pozornost opět přesunula k Harrymu. Věděl, že Nebelvír na něj bude čekat v jeho pokoji; tohle viděl v pohledu, který mu věnoval.

Narcisa se dívala na svého syna, když zamračení, kterého si ani nebyl vědom, přešlo jeho tváří. Povzdechla si, mohla odhadnout, na koho myslí, i když to nechápala o nic víc než Severus.

„Draco, můžeš jít,“ řekla, ale ne nevlídně.

Vděčně se na ni podíval, ani se nepokoušel skrýt cit, než se otočil a pospíchal z ošetřovny. Zamyšleně ho sledovala, když odcházel, a pak se obrátila k řediteli.

„Ještě mi nemůžete říct, čím to je, že se změnil? Už můžu říct, že je něco jinak – přinejmenším toto spojenectví s Harrym Potterem...“

Brumbál se chápavě usmál: „Navrhuji vám, abyste si promluvila se svým synem, má drahá. Ostatní, kteří by vám mohli pomoci, jsou vázáni mlčenlivostí.“

Ano, měla by si promluvit s Dracem dřív, než odejde a vytáhnout z něj pravdu, i když ji zabije. Co by vůbec mohl před ní skrývat, když si to vyžádalo takové ochranné opatření jako je Slib mlčenlivosti?

Zakroutila hlavou, vrhla pohled napříč místností, a všimla si vlka, Lupina, jak se na ni dívá. Když zachytila jeho pohled, zčervenal a sklonil hlavu, aby se díval kamkoli jinam, než jejím směrem.

S pokrčením ramen rychle ztratila zájem a otočila se, aby se zeptala ředitele, kde bude spát.

***

Draco našel Harryho, jak leží na zádech na pohovce, Vanima byla obtočená kolem jeho zápěstí a prstů, a držel ji vzhůru tak, aby se mohl na ni dívat, když syčel. Otočil hlavu, když Zmijozel vešel, a zamžoural na něj.

Draco zakašlal, náhle se cítil nesvůj: „Já... Ehm, jsi v pořádku?“ Pomalu se přibližoval, a nakonec se usadil na kraji stolku, kde si sepjal ruce, aby zabránil neklidu.

„Je mi fajn,“ zamumlal druhý chlapec lhostejně a mračil se.

„Co se stalo s Lupinem? Viděl jsem, že se hádáte...“

„On přijal Znamení,“ řekl Harry na rovinu, ani neskrýval své znechucení. „A je rozhodnutý pokračovat v této zatracené misi.“

Dracovo obočí se v šoku zvedlo, a hodnou chvíli se snažil něco říct, ale nezdálo se, že toho bylo moc, co by mohl říct.

„Tvá mamka tady zůstane?“ zeptal se Nebelvír najednou, zřejmě změnil téma.

„Několik dní,“ přitakal. „Pak se přestěhuje do jedné z Blackových nemovitostí, na kterou má nárok.“

Harry opět zamrkal: „Och, zapomněl jsem, že je příbuzná Siriuse...“

„Jo...“

Zmlkli, když se Zmijozel potýkal s rozhovorem, přitom se snažil nepoposedat kvůli svému neklidu a kvůli nedostatku něčeho lepšího na práci, a zíral na Vaniminy hadí pohyby přes ruce druhého chlapce.

„Předpokládám, že už máš zase peníze?“ zeptal se Harry konečně, aniž by na něj pohlédnul.

„No, ještě jsem sotva v patách mé dřívější slávy, ale je to dobrý začátek.“ Uculil se, když se pokusil o humor, ale Harry vypadal, že se stáhnul ještě víc.

„Takže jsi zase dobře zapsán ve Zmijozelu?“

Draco pokrčil rameny: „Pokud hraju mými kartami dobře. Proč?“

Nebelvír se najednou posadil, a přemístil hada tak, aby mohla sklouznout na podlahu směrem do jeho ložnice a zahřívacích kouzel, která ji tam čekala. Zelené oči kmitly k němu, pak se opět odvrátily, než Harry promluvil, a posadil se tak, že měl svá ramena skoro obranně shrbená.

„Takže... myslím, že mě už nepotřebuješ.“

Zaskočený Zmijozel se odmlčel, s ústy pootevřenými jako reakci. Ach, jak snadné bylo slyšet nejistoty světa za tímto prohlášením, a jak snadné by bylo ukončit tíseň, ve které se ocitl. Co by se mohlo stát, kdyby se ušklíbl a přiznal strach? Harry by naštvaně odešel, a kromě toho by to bezpochyby vedlo k ukončení této ‚druhové‘ záležitosti? Kdyby Nebelvír nebyl nablízku, tak by vlk v něm možná ustal ve svém stýskání. Zřejmě se dostane do velmi složité situace, ale byla zde možnost, možná poslední možnost, aby si získal...

Když ticho trvalo, tak Harry na něj pomalu vzhlédl. A to, pomyslel si později, byl jeho pád.

„Ne,“ řekl zcela upřímně. „Už od tebe nic nepotřebuju.“

Zelené oči se rozšířily, jako by, i když se toho bál, doopravdy nemohl uvěřit slovům, které slyšel. Strnule zíral na blonďáka, jeho ublížení se usadilo v jeho hrdle.

Ale Draco nedomluvil. Pořád seděl na stolku, mírně předkloněný, s lokty opřenými o kolena: „Co si to neustále prosazoval? Přátelé by si měli být... rovni. No, teď jsme si rovni, Pottere. Už mě nechráníš – jak sis myslel minulý týden, toho jsem si dobře vědom. Nech mě, abych se bránil na BA, a tvým všeobecně známějším přátelům, pokud budu muset. A pokud se dostanou kletby mezi mě a dalšího Zmijozela, tak to, proboha, nech být.“

Harry se setkal s jeho upřeným pohledem: „Copak tě vůbec nenapadlo, že jsem si dělal starosti kvůli tomu, co bys mohl někomu udělat?“

„Mám jisté sebeovládání –“

Nebelvír trhnul límcem svého trička, a stáhnul ho dolů jen natolik, aby byl vidět konec jizvy od Sectumsempra, která byla přes jeho rameno.

Draco zčervenal: „To... byla jediná chyba!“

„Jediná chyba! Takto udělat chybu u někoho jiného a byl bys vyloučen za použití Černé magie! Nebo hůř, někdo by si uvědomil, čím jsi.“

Frustrovaný Zmijozel se urazil a odvrátil pohled. Zatracený Nebelvír zpackal jeho nezištné gesto. Tolik k jeho okamžiku laskavosti, když by měl být vyzrálejším člověkem. Teď spolknul svou pýchu! Bůhví, co riskoval, když se dále zaplétal s tímto klukem, který byl podle všeho jeho druhem – ačkoli, pokud jde o to, Draco nemohl přijít na to proč.

Civěl na nějaké místo na koberci, dokud jeho společník váhavě nepromluvil.

„Takže. Rovni.“

Měl v úmyslu trucovat trochu déle, ale pak se rozhodnul, že to bylo hloupé, když byli v takové náladě, a tak si Draco melodramaticky povzdechl: „Uvědomuju si, že to pro tebe musí být šok, s tolika lety jako můj podřízený a tak –“

Harry popuzeně zúžil oči: „Zmetku,“ zabručel a usmál se.

 

« 32. kapitola « » 34. kapitola »


31.12.2009 09:16:05
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one