Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Řadíte-li se mezi fanoušky tohoto příběhu, tak právě pro vás autorka, Sakuri, vytvořila na základě své povídky toto video. V něm mimo jiné uvidíte i to, co bude zhruba následovat, takže se máte nač těšit. A já k tomu jen dodám, že se mi video líbí stejně jako povídka, ale je mnohem lepší o tom číst...

Kapitola je věnováno pro: Alexia, Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, gleti, Ivet, Jashin-chan, KiVi, Leesil, Mouldy, Sanasami, Shelis, Sherine

Alcea

34. kapitola: Vyjevení pravdy

Vyučování konečně pokračovalo v pondělí, a Harry byl skoro vděčný. Vydržel by další drama během prázdnin, než cítil, že je správné, a vítal hodiny jako úlevu.

Nedalo se říci, že byli aspoň trochu uvolnění, třeba i ve srovnání se stresem z minulého týdne. Protože byl s Ronem skoro v každé hodině, a jejich místa byla obvykle vedle sebe, tak se nezdálo, že by se napjetí, které se mezi nimi vznášelo, v dohledném době snížilo. Hermiona se ocitla v beznadějném snažení dělat pro dvojici prostředníka, a ani se neodvažovala zkoušet bránit Malfoye před Ronem, a věděla, že bylo k ničemu dokonce doporučit, aby se Harry distancoval od Zmijozela. Ohromilo ji, že ten kluk mohl být příčinou tolika potíží mezi nimi, i když byl přátelský.

Snad nejhorší část dne nastala během lektvarů. Měla to opravdu čekat; taktně zabránit té situace předtím, než se moc zhorší. Jenže zrovna byla vyčerpaná z celoranního přeposílání strohých zpráv mezi kluky, protože odmítali spolu přímo hovořit od té hádky, která se odehrála během sobotní noci.

Když Křiklan pokynul k rozdělení do dvojic, seděli na svých obvyklých místech a Hermiona uprostřed. Zaváhala, dívala se mezi oba, a chtěla se schoulit. Ať si vybere kteréhokoli do dvojice, tak by jí to ten druhý zazlíval. Ron se na ni díval s očekáváním, zatímco Harry, na druhou stranu, zíral rozhodně dopředu, bradu měl vysunout v tvrdošíjném a vzdorném způsobu; oba se domáhali po svém, ke komu se přikloní.

Objevilo se to jako úleva, když slyšela chladný, protáhlý hlas, který se ozval za ní, otočila se a uviděla blonďáka, který se připlížil k nim. Nebylo to úmyslné, ale, jak si zpětně pomyslela, byla si docela jistá, že na něj vrhla úpěnlivě prosebný pohled, od kterého se rychle odvrátil.

„Ani mi to neříkej,“ řekl Malfoy s hraným údivem. „Potíže v ráji? To jistě ne...“ Uculil se, založil si paže a opřel se bokem o hranu stolu, nejblíže k Harrymu, který se na něj díval s výrazem, jenž naznačoval, že nemá ponětí o tom, co má v úmyslu. Tohle, pomyslela si Hermiona, nemohlo věstit nic dobrého.

Ron se předvídatelně tvářil tak, jako by se chystal vrhnout vpřed při pouhém pohledu druhého chlapce, který byl nynější příčinou jeho neštěstí a vzteku. Hermiona položila ruku na jeho paži, protože chtěla, aby zůstal v klidu i přes Malfoyovy posměšky.

Ale blonďák výjimečně vůbec nepůsobil, že by se chtěl pustit do hádky. Zdálo se, že dost rychle ztratil zájem o ni a Rona, a místo toho naklonil hlavu k Harrymu, který na něj zvědavě hleděl: „No tak, Pottere. Proč nezkusíš pracovat s někým, kdo je pro změnu kompetentní? Možná bychom ti tentokrát mohli přihrát nějakou známku.“ A s těmito slovy se otočil a pomalu přešel na zmijozelskou stranu učebny, nevšímaje si překvapených výrazů u většiny svých spolužáků.

Harry zamrkal, letmo se na ni podíval, a pak popadl svou brašnu a šel za odcházejícím blonďákem. S fantaskním pohledem pozorovala svého přítele a Malfoye, jak si připravují potřeby, a rozdělují si svou práci s takovou zdvořilostí, o které by si nikdy nepomyslela, že je možná. I když je viděla několikrát spolu, dvojice se do jisté míry hašteřila a kritizovala se. Nikdy by ji doopravdy nenapadlo, že by se vlastně mohli chovat jako přátelé – normální přátelé – spíše než nedobrovolní spojenci. Měla sklon se domnívat, jako Ron, že Harry Zmijozela litoval, a bránil ho, protože musel. Ale teď, přemýšlela-

Ze svých odhalení byla vytržena Ronem, který se zbytečnou silou bouchl svou učebnicí lektvarů na stůl.

„Já to nechápu,“ reptal nevrle. „Nechápu, co se to do prdele děje! Tenhle nápad nemůžou myslet vážně. Harry nemá žádný důvod –“

Povzdechla si a obrátila se k němu, už byla otrávená z těch samých přívalů slov, které slyšela nesčetněkrát od zrzkova návratu: „Myslím, že se to dostalo do bodu, kdy se musíš smířit s tím, že jsou přátelé, Rone. Prostě jsou. Netuším proč, ale je to pravda.“

Několik vteřin na ni zíral, než pokračoval, jako by neřekla ani slovo: „Ty víš, že jsem musel zjistit, jestli je Remus v pořádku?!“

Unavená na okamžik zavřela oči: „Ano. Šla jsem s tebou. Ale vzhledem k tomu, že jsi se dnes ráno rozzuřeně vyřítil, když se Harry pokusil –“

„Hermiono! Na čí jsi straně?!“

A tak nebylo konce hádkám, napětí a paličatému odmítání stejného názoru. V jejím nitru to vířilo. Harrymu tolik nevadilo, že mluví s Ronem, hlavně proto, že teď má Malfoye – něco, co ji nyní začíná novým způsobem dělat starosti – kromě toho, když prohodila přátelskou řeč s Harrym, tak se Ron na ni díval jako na zrádce. Bylo to úplně znovu jako ve čtvrťáku, a nenáviděla to stejně tolik jak tehdy.

***

„Mám strach, že mi nikdy neodpustí, Severusi.“

„Nejsem tvůj rádce, Lupine. Musíš si uvědomit, že mě to nezajímá.“

Remus, který byl zvyklý na takový způsob odpovědi, ho ignoroval. Seděl v jednom z měkkých křesel – byl stále překvapen komfortem pokojů Mistra lektvarů – u krbu. Protože sklepení bylo chladné v tomto ročním obdobím, byl krb téměř neustále zapálen, a vlkodlak se v tomto teplu uvolnil.

Dokončili další lekci Nitrozpytu, během které Severus prohlédl obrany, které vystavěl, pátraje po nějakých známkách něčeho, co by mohl Temný pán obejít. Nakonec poté, co se zdálo jako hodiny – a měl bolesti hlavy z toho, aby to ověřil – muž sdělil, že všechno vypadá v pořádku. Samozřejmě, jeho úkol byl nyní obtížnější než předtím, protože se musel vyrovnat se Znamením, které Remus nyní měl, a jeho magickým podpisem. Nitrozpytec musel být opatrný, aby nespustil malé pouto, které nyní bylo mezi vlkodlakem a Temným pánem, ale pracoval kolem něj s tou samou mírou schopností jako vždycky. Pomáhalo mu, že věděl, jaké to je cítit Znamení kvůli své osobní zkušenosti...

Nyní Mistr lektvarů nepřítomně přecházel po místnosti, a svíral si hřbet nosu ve snaze zahnat tupou bolest, která byla výsledkem dlouhotrvájící duševní magie. Chvílemi vrhal pohledy na Lupina, a přemýšlel, proč ještě ten muž prodlévá, a byl zvědavý dost na to, aby ho tady pro tuto chvíli nechal.

„On tě viní,“ poznamenal vlkodlak konečně.

„Mé srdce krvácí.“ S povzdechem se otočil, a podíval se na druhého muže. „Vůbec jsem neměl čas na tyto pubertální Potterovy obavy. Rozmazluješ ho, víš. A nechal si ho, aby tě urazil.

„Jak -?“

„Lupine, neříká se mi to lehce, ale to... co jsi udělal, je pravděpodobně jediným úctyhodným činem, který je mi znám, že ses ho dopustil. Tohle... Potterovo naštvání to kazí.“ Protočil oči a pokračoval ve svém přecházení.

Remus zmlkl, když se cítil lehce zmatený. Měl dojem, že kdesi mezi opovrhováním Harrym, mu Severus právě složil kompliment: „Úctyhodný?“ vyzvídal, a zvedl obočí.

Mistr lektvarů se odmlčel, když se zamyslel: „...Ano,“ připustil nakonec, jako by to slovo bylo z něj vytaženo. Už se nedíval na druhého muže, ale zíral do plamenů. „Potter, i když fňuká a láteří proti této nespravedlnosti, nikdy nepochopí oběť, kterou jsi podstoupil na tom setkání. Jednoho dne si musí zvyknout na to, co musíme vykonávat ve jménu této války.“

Remus uvažoval o popření těchto slov a hájení Harryho, protože měl pocit, že by měl, ale nemohl sebrat odhodlání. Místo toho zjistil, že se sesunul dozadu, zavřel oči a připadal si směšně, jako by právě byl ospravedlněný: „Děkuji, Severusi,“ zamumlal, a tím si vysloužil jen jakýsi nesrozumitelný zavrčený souhlas.

***

Narcisa se letmo rozhlédla po svém okolí, a prohlížela si pokoj, který ji byl poskytnut k pobytu na dobu, než se zabydlí jinde. Blackova nemovitost, kterou si vybrala, byla menší než Malfoy Manor, ale zcela dostačující. Dříve ji vlastnila Bella, ale vrátila se jí, když její sestru odsoudili. V současné době toto sídlo uklízeli domácí skřítci,  kterým poručila, aby ho připravili na její příchod.

Ale, než odejde z Bradavic, musela vyřídit ještě jednu poslední věc.

Jako by to její myšlenky přivolaly, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vstala, aby ladně přešla pokoj a pozdravila svého syna. Draco čekal před jejími pokoji s tím stejným váháním, které se zdálo, že se v těchto dnech objevovalo v její přítomnosti. Ukročila stranou a, po krátké pauze, vešel.

„Chtěla jsi mě vidět?“

Usmála se a pokynula k židlím u krbu: „Posaď se, drahoušku. Musíme si promluvit.“

Ponenáhlu poslechl, řeč jeho těla jasně křičela obezřetností.

Protočila oči a sedla si naproti jemu, zvedajíc šálek z vkusného čínského porcelánu a napila se čaje. V tomto okamžiku si vzpomněla na odpoledne, které takto trávila, když Draco byl dítě, a seděli v pracovně, kde ho učila jednoduchým počtům a čtení. Lehce cinkla šálkem o podšálek, když se vracela ve stopách svých vzpomínek. Ony časy byly klidnější než tyto.

„Matko...?“

Když se vrátila do současnosti, trochu zavrtěla hlavou, a opět svou pozornost soustředila na chlapce. Zmateně se mračil, ale za tím viděla, že je nervózní. Takže měl opravdu strach z toho, až se doví, jaké skrývá tajemství.

„Mou pozornost upoutalo –“ začala poněkud formálně, než se s povzdechem odmlčela. „Draco, co se děje?“

Její syn, jak usoudila, nikdy nebude s to vypadat nevinně. Místo toho připomínal jelena zachyceného světlem z hůlky: „Děje?“ opakoval, měl rozšířené oči a byl směšně bezradný. „Co tím myslíš?“

„Ty víš, co tím myslím! Od chvíle, kdy jsem přišla, ředitel na mě naléhal, abych si s tebou promluvila a zjistila, co je to... co se změnilo!“

„Změnilo -?“

„Myslel sis, že bych si toho nevšimla?!“ Rychle, dříve, než její hlas dosáhl nelichotivé intenzity, se uklidnila. „Jsem tvá matka. Co jsi čekal? Že budu lehkovážně přehlížet fakt, že se něco změnilo?!“

„Nic se –“

„Draco Luciusi Malfoyi!“ Postavila svůj šálek s hlasitým zařinčením, předklonila se a upřela na něj svůj pohled. „Nejenže ses přidal k Harrymu Potterovi – mohu dodat, že jsem ho našla ve tvém pokoji v tu první noc – vyhýbáš se měsíce veškerému kontaktu se mnou, i když jsem ti psala –“

Nakonec Zmijozel opět našel svůj hlas: „Co když jsi psala s nadějí, že mě přemluvíš k návratu na Malfoy Manor, kde by otec... mohl...“ Znechuceně zavrtěl hlavou a odvrátil pohled.

Narcisa otevřela ústa, aby odsekla, ale pak se zarazila: „...Nikdy jsem ti něco podobného nepsala. Draco, jsem hrdá na to, že jsi učinil tu samou volbu jako já; ne se podvolovat tomu šílenci.“

Šedé oči, zrcadlo jejích, váhavě sklouzly zase k ní: „Byl to tvůj rukopis,“ přel se chabě, i když si uvědomil, že rukopis byl sotva obtížný zfalšovat pro někoho jako je Lucius. „Nikdy jsem nedostal žádné jiné dopisy.“

„To byla pravděpodobně ředitelova práce. Není pochyb, že zachytával cokoli, co došlo ode mě nebo tvého otce. Tohoto jsem se obávala, když jsi neodpovídal...“ odmlčela se, a přemýšlela o stránkách, které napsala za několik uplynulých měsíců, ve kterých se ho ptala, co se stalo, že změnil svůj názor, prosila ho, aby odpověděl, a přesvědčila se, že navždy přerušil všechny vazby z nějakého nevysvětlitelného důvodu. „Draco...“

Zarytě se díval na stolek mezi nimi, a s rozhodným zájmem si prohlížel vzory na čínském porcelánu. Nemohl odpovědět. Nemohl. A přesto mohl vnímat její počínající vyzvídání v tomto jejím naléhavém hlase, ryze medový a vřelý, ten, který z něj vždy vytáhl informace, ať chtěl nebo ne. Byl to hlas, který použila, když mu bylo sedm, a posléze se tak přiznal, že rozbil drahocennou vázu v obývacím pokoji; byl to ten stejný starostlivý, pozorný výraz, který měla vždycky, když chtěla, aby se k něčemu přiznal, obvykle k něčemu, co už věděla.

Ale ne, tentokrát se bude vzpírat, protože tohle nebylo nějaké triviální rozbití dekorace, ke které by se přiznal. Toto je naprostý zlom jeho života. Jistě, mohl by se jí pokusit vysvětlit, že se ne... všechno změnilo, i když se sám z počátku bouřil proti této již samotné myšlence. Zbytečně, mohl by se pokusit bránit sám sebe, a to, čím se stal – ale Narcisa Malfoyová, svým způsobem, byla každým kouskem tak hrdá a čistokrevná jako jí manžel.

Kdepak, nemohl riskovat, že jí to řekne, protože by nemohl snést její hrůzu.

„Matko, nemám ponětí, o čem mluvíš,“ řekl nakonec, když jeho obvyklá bezvýrazná maska vklouzla na místo.

Notnou chvíli na něj zírala, čekajíc, až se zlomí. Vždycky se dříve zlomil, když chtěla něco vědět, ale ne teď. Nikdy předtím nečelili něčemu tak důležitému, a Draco byl připravený dokázat, že se může postavit na odpor proti této ženě, když to bylo nezbytné.

Nakonec s nepatrným zvukem zklamání zvedla křehkou čajovou konvici, která stála mezi nimi a nalila další šálek této tekutiny, a posunula ho k němu. Ze zdvořilosti, a zamezení nutkání protočit oči, nápoj zvedl a nepřítomně se z něj napil.

„Dobrá,“ pokračovala, ještě trochu rozhněvaná. „Můžeme tedy vést všední hovor? Protože se mi zřejmě nesvěříš s něčím opravdu –“

„Ach, matko...“

„Jak ses dneska měl? Předpokládám, že stále chodíš na vyučování. Merlin ví, že žádný syn neposlouchá...“

Ignoroval ji, když pokračovala tím, co od něj očekává, promnul si oči a potlačoval zívnutí. Bože, byl tak unavený. V poslední době dobře nespal, kvůli tomu celému rozruchu – také stejně kvůli jistým – snům, které nějak vklouzly do jeho podvědomí, díky zatracenému Potterovi – a tak to najednou vypadalo, jako by ho vyčerpání dostihlo.

„Draco?“

Vystřelil do pozoru, a potřásl hlavou, aby se zbavil zmatenosti: „Ano?“

Jeho matka lehce svraštila čelo, čímž se utvořila docela malá vráska mezi jejím obočím: „Co přede mnou skrýváš?“ opět se zeptala, přitom se na něj dívala upřeně a trochu smutně.

Povzdechl si, zavrtěl hlavou, a hned otevřel ústa, aby nechápavě řekl: „Jsem vlkodlak.“

Svět se okamžitě zhroutil. Tak to stejně vypadalo. Bleskem se posadil zpříma, ruku si hloupě připlácl k ústům, jako by mohl vzít ona slova a nacpat je zpátky dovnitř, a vymazal výraz ohromeného šoku na matčině tváři.

Co...?!

Proč...?!

...k čertu?!

Nějaká zasunutá část jeho mozku musela naštěstí fungovat i přes nelíčený úžas, když najednou zjistil, že jeho pohled sklouzl k šálku čaje, který stále pevně držel v ruce.

„Tys mě omámila...“ zamumlal pochybovačně a nevěřícně. „Tys mi dala Veritasérum...“

Narcisa se ještě nesebrala natolik, aby odpověděla s jakoukoli slušností, a tak jen mohla syknout: „Jsi co?!

„Vlkodlak,“ opět řekl, a hrůzou zavřel oči. „Přestaň s tím.“

„Jak?“ Její hlas byl nyní zatvrzelý a naléhavý.

„Na začátku š-škol...“ cedil přes zaťaté zuby, když se zoufale snažil zadržet tato slova, právě když je lačně vstřebávala a předklonila se. Jeho prsty byly zaryté do měkkých opěrek židle, když bojoval s lektvarem, který ho nutil k pravdě, a kvůli mlhavosti, kterou způsobil, bylo těžší tomu odolat. „Lu... Lupin mě kousl.“

Cože?!“ Rázem vstala, její výraz vyzařoval vztek takovým způsobem, který nikdy předtím neviděl. Pěsti zaťaté na bocích, a prsty mačkaly jemné záhyby jejích šatů. Její tvář zbledla zlostí, a viditelně se třásla.

„Ne-“ snažil se ji zastavit, ale byl přerušen.

„Proč si mi to nemohl říct?! Měl jsi – Měla jsem být tady! Měla jsem to vědět! Proč mě nikdo neinformoval?“

Zmijozel přinucený k upřímnosti odpověděl, aniž se setkal s jejíma očima: „Nechtěl jsem, abys to věděla. Nikdy. A nikdo tě neinformoval, protože složili slib mlčenlivosti v naději, že to otec nezjistí a veřejně se mě nezřekne.“ Vážně si odfrkl. „Fungovalo to dobře...“

Matka na něj v rozpacích bez hnutí zírala. Nakonec zvládla zašeptat: „Bylo to tak? Byla tahle dohoda tou, kterou tě nechali přijmout? Důvod, proč je Lupin pořád zde, a bez následků?!“

Ach, Merline, ne. Tohle ne. Skousl si ret tak, až si byl jistý, že mohl krvácet, ale i tak to nemohlo zabránit odpovědi, která se zvedla v jeho hrdle jako žluč: „...Ano,“ vyprskl nakonec. „Ano, ale nemůžeš –“

„Jak se opovážili tohle udělat?!“ Narcisa dost ječela, veškeré známky křehké a aristokratické čarodějky zmizely, a zůstala jen opovržená matka. „Jak tohle mohli omluvit -?! Jak mohl on -?!“ Za tohle ho zabiju –“

A pak se situace zhoršila, je-li to možné. Draco měl krátkou chvilku, aby si uvědomil, že v něm vlk povstal při zvuku hrozby předtím, než se jeho rysy lehce změnily a cítil, jak se ho zmocňují jeho instinkty.

„Matko, ne!

Narcisa ztuhla při zvuku hlasu, který vyšel z úst jejího syna. Nebyl to chladný, uhlazený tón, který vždycky podporovala. Daleko tomu, tohle bylo zavrčení něčeho, co již nebylo člověkem. Trhla sebou, jak při tomto zvuku tak i při pohledu na chlapce, jímž byla obdařena.

Lehce dezorientovaný Draco zjistil, že stojí, a ignoroval ránu, která se objevila na jeho rtu, když jeden špičák prořízl kůži, rychle kmitl jazykem, aby odstranil kapky krve. Své jednání měl už sotva pod kontrolou. Kvůli kombinaci Veritaséra, ze kterého se mu lehce točila hlava, jeho vlastnímu zděšení, které se vzdouvalo pod povrchem, a vlčímu trhanému zlostnému vrčení, tak vše, co mohl dělat, bylo, že si zoufale uchovával nějaké kousky racionálního myšlení.

Draco, který byl ještě nucen k pravdivosti, by jindy mohl najít nějakou jinou omluvu za to, co se chystal říct, a neoblomně zavrtěl hlavou: „Kvůli tomuto na Lupina nemůžeš sáhnout,“ řekl pevně, protože ji znal dost dobře na to, aby si představil, jak důsledně mohla zničit toho muže, měla-li motivaci.

Proč? Jistě chceš, aby byl potrestán –“

„Byl,“ odpověděl automaticky, když přemýšlel o mužově vlastní vině, a Znamení, které přijal před pouhými dny. „Ale, matko, já nemůžu dovolit, abys mu udělat něco dalšího.“

Nevěřícně kroutila hlavou, a Draco mohl slyšet otázku, kterou na něj chtěla zakřičet.

No, tak dospěl k dalšímu trapnému přiznání. Nepokusil se s tím bojovat, věděl, že je to zbytečné, i tak se pod tímto kouskem racionálního myšlení schoulil: „On je součástí mé... smečky.“

A tohle bylo něco, o čem by si nikdy nepomyslel, že by mohl přiznat. Dobrý Bože, má smečku. Má smečku.

Narcisa zamrkala: „Tvé...?“

S takovou důstojností, jakou mohl ještě sebrat, vzdorně vysunul bradu: „Smečky. Ano. Nemůžeš s ním mluvit, nemůžeš ho zatknout, nemůžeš ho proklít, protože on... on je... No, už jsi mě slyšela.“

Pozvolna se stáhly vlčí rysy, když se opět uklidnil synův hněv. Pozorovala, zděšeně a fascinovaně, jak se zatáhly špičáky, oči ztmavly, hlas zjemněl, a stal se zase člověkem.

A nakonec se zdálo, že ji zasáhlo to, čím se přesně stal. Třesoucí se ruku zvedla k ústům, protože nevěděla, pro jednou ve svém životě, co má dělat.

Draco se na ni bezmocně díval, s podivným pocitem, že by ji měl utěšit, nebo se ji aspoň omluvit. Místo toho se otočil tak, aby nemohla vidět hrůzný pohled, který vnikl do jeho očí. Nechtěl, aby to věděla. Nechtěl, aby věděla cokoli z toho...

„Potter to ví, že ano?“

Napadlo ho, jestli by mohl zaslechnout sotva slyšitelnou otázku, aniž by mu pomáhaly citlivější vlkodlačí smysly: „Ano. Zachránil mi život, když se to stalo.“

„To je příčinou tohoto přátelství?“

Chvíli to zvažoval, než zavrtěl hlavou, aniž by se ještě k ní otočil: „Ne. Ne doopravdy.“ A mohla by z něj vytáhnout další detaily, kdyby mohla.

Ale další otázky se neozvaly. Mohl na sobě cítit její oči, ale neodvážil se otočit a podívat se, jaký měla výraz. Tolik k tomu být pro ni dokonalou, čistokrevnou pýchou. Všechno nyní zmizelo, protože už nebyl ani kouzelník, že? Byl proklatý vlkodlak, a tak pokřivený, že dokonce bránil osobu, která byla odpovědná za spáchání této zasrané kletby.

Ticho nemilosrdně pokračovalo pořád dál, dokud jeho spor stále přetrvával. Vzdal to, a váhavě se otočil.

Narcisa stála přímo za ním, a překvapeně se na ni podíval, když přemýšlel o tom, jak se mohla přemístit, aniž si toho všiml.

„Měl jsi mi to říct...“ opět zašeptala, čímž způsobila, že se mu vrátila ta zvláštní vlna viny.

A pak ho objala.

Byl tak překvapený, až zcela strnul, neurčitě ho napadlo, co si myslela, že dělá. Copak tohle všechno neslyšela?! Copak neposlouchala...?

A přesto ho matka stále držela, jako by ho nikdy nechtěla pustit, což mu bylo stejně nepohodlné jako vždy, navzdory hlásku v koutu jeho mysli, který křičel úlevou a útěchou. Nemotorně ji poplácal po rameni a zamručel to jediné, co mu bezděčně přišlo na mysl.

Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě omámila...“


« 33. kapitola « » 35. kapitola »


07.01.2010 18:23:45
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one