Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: biaca, Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, Ivet, KiVi, Leesil, Sanasami

Alcea

35. kapitola: Tvořivost

„Tvá mamka už odešla domů?“

„Jo. Poručila domácím skřítkům, aby přinesli její věci z Malfoy Manor, a dnes ráno odešla.“

„...A ona... víš, vzala to dobře?“

Draco mírně otočil hlavou tak, aby mu vítr odfoukl z očí vlasy, a pokrčil rameny: „Překvapivě, ano. Několikrát brečela – Bože, nesnáším, když tohle dělá – a pořád chce, aby Lupin zemřel bolestivou smrtí, ale... jo. Vzala to dobře.“ Svraštil čelo, protože byl ještě trochu užaslý při této myšlence.

„Myslel jsem, že by mohla,“ řekl Harry klidně, jeho dech vyšel v obláčcích chladného vzduchu, když šel vedle blonďáka, a pod jeho teniskami křupala zmrzlá tráva.

„Och, nekecej!“ zabručel Draco, když se se zúženýma očima úkosem podíval na svého společníka. „Vím zatraceně dobře, co sis myslel, Pottere. Čekal si mé druhé popření z toho zatraceného měsíce.“

Nebelvír si i přesto pobaveně odfrkl: „Nečekal...“ protestoval chabě, a zazubil se.

Draco udělal skeptický zvuk a posměšně zavrtěl hlavou: „Je štěstí, že ti jde líp Famfrpál než lhaní, protože tohle by bylo jinak úplně zbytečné cvičení...“ S těmito slovy si pohodil koštětem, které nesl na rameni, do jistější polohy, a pokradmu se samolibě podíval na druhého chlapce.

Harry, s Kulovým bleskem v ruce, se na něj naštvaně podíval, když se vydali na hřiště. Nezatěžoval se převléknout do svého famfrpálového hábitu, a tak si místo něj oblékl ošuntělé džíny, starý svetr a nebelvírskou šálu. Draco vypadal, že se také oblékl podobně ležérně – a to takovým způsobem, až Harry nevěřil, že je toho schopný – měl na sobě jen svetr, který nebyl dělaný na míru a šálu své vlastní koleje.

Zamyšleně se díval vzhůru na tribuny a prázdný prostor hřiště, slyšel ozvěny fandění a posmívání, které se po léta ozývaly a, dokonce i teď, zaznívaly v jeho vzpomínkách. Zmijozel vedle něj měl ten stejný zamyšlený výraz, nepochybně opět prožíval své vlastní zážitky ze hry.

Harry do něj šťouchl loktem předtím, než nasednul na svůj Kulový blesk: „Připraven?“ zeptal se, prohlížeje si zlatý míček v ruce druhého chytače, který už sebou škubal, aby se uvolnil.

Blonďák odpověděl přehozením nohy přes své koště, a odrazil se do pozvolného vzletu, zatímco se vyčkávavě díval na Nebelvíra. Harry ho následoval, a jeho pohled vystřelil stranou, když Zmijozel pustil Zlatonku, která rychle od nich odletěla.

„Raději nesehrávej žádné laciné triky jako Changová!“ volal na něj Draco, když se společně vznesli do vzduchu.

Harry povytáhl obočí a musel se usmát: „A to jsem si myslel, že jsi tomu říkal zmijozelský trik,“ podotkl s hranou nevinností, když opakoval slova, která Draco kdysi bral jako urážku.

„Dej si bacha na hubu, Pottere!“ vyštěkl blonďák, který se tvářil uraženě. „Je velmi krátký seznam lidí, kterým jsem k tomu udělil tu čest, a ona na něm není!“

Nebelvír se chechtal: „A já jsem?“

„Máš své momenty,“ souhlasil Zmijozel zdráhavě. Jeho výraz zůstal lhostejný na několik dalších vteřin, než úsměv upřímného pobavení přešel jeho rysy a zasmál se. „No tak, na co čekáš, Pottere? Na pozvání?“ A, aniž by měl nějakou slušnost ho upozornit, rozletěl se nárazem rychlosti, a vystřelil k obloze ve stopách Zlatonky.

Harry s divokou grimasou vyrazil do ostrého pronásledování.

***

Vyučování toho dne skončilo, Ron seděl ve společenské místnosti a neměl co dělat. Nenáviděl si to přiznat, ale nudil se. Hermiona měla jednu z těch nálad, která znamenala, že jste nemohli upoutat její pozornost, pokud jste necitovali „Dějiny bradavické školy“, a Harry... No. Ron nevěděl, kde je, a ani se nestaral to zjistit, děkuji velmi pěkně.

Rozmrzele si opřel nohy na blízkou stoličku a zhroutil se v křesle, založil si paže a mračil se na každého, kdo se na něj moc dlouho díval. Mohl hrát šachy, ale v těchto dnech s ním většina Nebelvírských odmítala hrát, protože věděli, že by nevyhnutelně prohráli. Kromě toho na to zrovna neměl trpělivost.

Dramaticky si povzdechl a vrhal pohledy kolem sebe, aby něco dělal, a očima putoval po ostatních přítomných v místnosti. Levandule a Parvati, jako vždy, seděly v koutě, kde tlachaly a chichotaly se. Colin seděl s překříženýma nohama na podlaze, svůj fotoaparát měl na klíně a to, co vypadalo jako album s výstřižky, měl otevřené před sebou. Neville prostřihával jakýsi druh miniaturního stromu s koncentrací, ze které Rona bolela hlava, jen když se na to díval.

Protočil oči a odvrátil pohled, měl pocit iracionálního naštvaní, protože ho nikdo nebavil. Merline, určitě je tady něco, co mohl dělat?! Kromě domácího úkolu.

Pak přelétnul pohledem, když Levandule najednou vstala, chytla Parvati, a zamířily k chlapeckým ložnicím. Seamus na obě vzrušeně mával.

Ron svraštil čelo, předklonil se, a pokusil se nakouknout za roh, aby viděl, co se děje, ale dívky už zmizely nahoře. A právě když se na ně díval, ostatní začali hlučet, a  zvědavě si šuškali. Seamus pořád stál a mával, a vysvětloval něco, co Ron nemohl slyšet. Během chvilky lidi následovali Levanduli, a běželi nahoru k ložnicím.

Zmatený Ron vstal a přešel k irskému chlapci, s úmyslem se ho zeptat, aby věděl, co se děje, ale Seamus se už obrátil a běžel po schodech nahoru. Rozzuřený zrzek pospíchal za ním.

Jeho pokoj byl přeplněný. Nebelvíři byli natěsnáni u jedné strany ložnice, mumlali, a lehce se postrkovali. S očima rozšířenýma urážkou, mu chvilku trvalo, než se sebral, a pak se protlačil masou lidí, přičemž nesouvisle vrčel.

„Vidíte to ?

„Fíha –“

„Co to dělají ?“

„To je tak senzační

Útržky rozhovoru mu nedávaly smysl, dokud se nedostal k přední řadě tohoto malého davu, kde uviděl Seamuse a Katie, jak prakticky visí z okna s uchvácenými výrazy.

„Na co se díváte?“ vyštěkl, když byl u nich.

Aniž se otočila, Katie sáhla za sebe a tápala rukou, dokud nepopadla jeho košili, a pak s ním škubla mezi sebe a Seamuse. Urazil se, odstrčil její ruku, a vzhlédl.

Okamžitě poznal, na co všichni zírali. Jen tomu nemohl uvěřit.

„...Co to dělají?!“

Katie udiveně zavrtěla hlavou: „To je chytačská hra... Viděl jsi je někdy takto létat? Některého z nich?!“

Ron mlčel, a zaměřil se na rozmazané barevné čmouhy, které prořízly oblohu v jednom směru, a pak v dalším nad famfrpálovým hřištěm, celé to bylo rychlé a bez zpomalení. I ze své vzdálené výhodné pozice věděl, že toto nebyl ten samý typ letu, který byl obvyklý v zápasu. Opravdová hra byla plně o efektivnosti a taktice; to co pozoroval bylo vzdušné představení, které by prostě nemohlo být provedeno s jinými hráči v cestě. Zamyšleně ho napadlo, jestli chytači buď opravdu pátrají po Zlatonce, nebo jestli se jen chlubí stejnou úrovní rychlosti a obratnosti, která by obvykle nemohla být předvedena.

Jakoby zpovzdálí slyšel Colina, jak šeptá: „Musím z tohoto udělat nějaké fotky...“ Ozval se zvuk otevíraných dveří, a pak dupání nohou dolů po schodech. Katie se po druhé pozastavila, a pak pohodila hlavou, upínajíc na něj pohled.

„Jdeme, Weasley. Potřebujeme lepší místa...“ Opět se natáhla a popadla ho za přední stranu jeho košile, a dále si uvědomil, že byl násilně vytažen z pokoje i se zbytkem jejich famfrpálového týmu, zatímco většina jeho spolužáků se nahrnula k jejich místům u okna.

***

Klesal volným pádem, zmrzlá země se k němu strašně rychle přibližovala, a ostrý vzduch se prořezával jeho oblečením a vlasy. Lapal po dechu proti návalu příliš mnoha kyslíku a s necitlivými prsty svíral rukojeť koštěte.

Právě včas se vyhnul srážce, když se zabrzdil a přelétal podél travnatého hřiště, užívaje si vzrušení ze strachu, které doznívalo v jeho žilách.

Podíval se nahoru a sledoval svého společníka, jak prolétává mezi tribunami naproti Harrymu. Plavé vlasy jasně zářily proti pošmournému pozadí zimní oblohy. Nebelvír se bezmyšlenkovitě díval dál, i když se vrátil do vyšší výhodné pozice, kde líně kroužil, fascinován Zmijozelovými pohyby.

Dracův styl se změnil, tím si byl jistý. Přemýšlel, jestli tento rozdíl byl kvůli vlkodlačím reflexům, nebo jednoduše proto, že nebyl tak napjatý, jak k tomu obvykle inklinoval během zápasů. Druhý chytač vypadal ve vzduchu rázem ladněji, klidněji a jistěji.

Po chvíli ho napadlo, že byl pět minut nepozorný. Opět se sebral, zakroutil hlavou a pátral po Zlatonce, prohlížeje si všechna zákoutí hřiště.

Nečekaně to netrvalo dlouho, když si všiml, že se cíl vznáší uprostřed. Harry ho viděl a vyrazil vpřed, zatínaje zuby úsilím a vzrušením. Blonďák, který byl na druhé straně hřiště, zachytil koutkem oka pohyb, a aniž si to musel rozmýšlet, otočil se a namířil si to přímo k blížícímu se Nebelvírovi. Zlatonka se třepotala přímo mezi nimi, a teď šlo o závod, aby se ukázalo, kdo se k ní dostane první.

Draco se přitiskl ke koštěti a předklonil se, s očima upřenýma na zlatý míček před sebou, jen jednou se rychle podíval na svého rivala, a uviděl svůj vlastní odhodlaný výraz, který se v něm zrcadlil. Vítr ho štípal do očí, když se řítil vzduchem, čímž přimhuřoval oči tak, až se svět zúžil na Zlatonku a Harryho. Zapomněl dýchat, dech zadržoval za zaťatými zuby, a usazoval se do takové polohy, aby byl připraven se natáhnout dopředu.

A nato Zlatonka, jako by vycítila, že mohla být lapena, prudce vyletěla přímo nahoru. Harry rychle zvrátil hlavu a sledoval její pohyb, a očima prohledával oblohu. Zlatý míček se pohyboval vertikálně, a skoro se ztrácel v mracích.

„Pottere!“

Harry se v šoku podíval zpět, zapomněl, že se řítí k druhému chytači. Udělal takový pohyb, aby se zbrzdil, ale zaváhal, když pochopil blonďákův záměr. Draco zase zakřičel, vyzývavě se culil, a natáhl ruku.

Nebelvír to ve vteřině pochopil. Reagoval instinktivně, když náhle mírně uhnul doprava tak, že se ho jen druhý hráč letmo dotknul, a při návratu napřáhnul ruku, a sevřel Zmijozelovo zápěstí, když se míjeli. Okamžitě se síla z Dracovy rychlosti spojila s jeho vlastní, a Harry se cítil chvilku dezorientovaný, když se zatočil. S menšími obtížemi natočil rukojeť koštěte vzhůru, přičemž vůbec nepustil svého společníka, a najednou oba v těsné spirále letěli vysoko nahoru.

Ohromený se smál s čistým veselím. Postupně uvolnil prsty, které svíraly blonďáka, ale hybnost setrvávala, dokud byli natočeni v téměř úplné vertikále, a jejich spirála byla stále neporušená. Jeho oči se míhaly mezi Zlatonkou a Dracem, který letěl v dokonalé úrovni s ním. Zmijozel byl zcela soustředěný, a tvář měl otočenou nahoru. Všechna jeho uhlazenost zmizela kdesi během jejich pronásledování. Zelenou šálu ztratil někde po cestě, a světlé vlasy měl zacuchané na krku. Znova spustil své oči k Harrymu, které byly opět vlčí, bíle zabarvené.

Nebelvír si nikdy nevšiml, že ho to dělá přitažlivějším.

Společně stoupali výš a výš, bojujíce o vedení. Teď už Zlatonka byla před nimi, zběsile se snažíc uniknout svým pronásledovatelům. Harry se namáhal, aby se udržel na koštěti a měl zároveň nataženou ruku. Slyšel Dracovo tiché nesouhlasné zavrčení, když se svými prsty otřel o kořist, tak blízko

Smekl se. Pak automaticky stáhl ruku, kterou chytal Zlatonku, a sevřel rukojeť koštěte, aby zastavil klesání.

Zmijozel vyrazil kolem něj, vymrštil ruku a chytil míček.

Harry se šokovaně díval, když blonďák letěl zpátky k němu, a tvářil se stejně tak ohromeně. Držel Zlatonku, jako by si nebyl dost jistý, co s ní dělat, měl vytřeštěné oči a mrkal.

„Chytil jsem...?“

Harry se musel chechtat při této upřímné nevíře na společníkově tváři: „Dobrý úlovek,“ poznamenal, a naváděl Kulový blesk zase dolů. Draco letěl vzadu, zatímco klesali. Nebelvír se usmál, jakmile byl z jeho dohledu. Když mu to konečně došlo, vůbec nezaznamenal, že je konec.

Zrovna když dosedli, tak si jich Harry všiml. Strnul překvapením, když stál před celým nebelvírským famfrpálovým týmem, a Colin Creevey fotil, jakoby nebylo zítřka. Odolával nutkání proklít blýskající fotoaparát.

Draco se postavil k němu, a lehce váhal. Harry se na něj letmo podíval, a vzchopil se: „Pojď,“ zamumlal, a vykročil, aby čelil svým přátelům, se Zmijozelem v závěsu.

Netrvalo dlouho, než si to uvědomil, no ano, celý tým byl tady – včetně Rona. Jeho pozornost se zaměřila rovnou na zrzka, který se na něj chvíli tupě díval, než se trucovitě odvrátil. Harry jako odpověď na to zúžil oči, ale toto gesto chlapec neviděl.

Katie přišla přímo k němu, a založila si paže: „Pottere, proč nehraješ tak dobře v zápasech?“

Harry na ni nevěřícně zíral: „Prostě jsem prohrál,“ vysvětlil rozumně.

„To není – Ty co?“ Její pozornost se stočila na Draca, a pak na Zlatonku, která stále sebou škubala v jeho ruce. „Myslím, že všechno je jednou poprvé...“ řekla nakonec kousavě.

Blonďák se na ni zlostně podíval a k dívce zvedl prst. Tato urážka poněkud ztratila svou účinnost kvůli jeho rozháranému vzhledu.

Harry si povzdechl: „Proč jste – Coline, nech toho, jo? – proč jste všichni tady?“

Ostatní členové týmu přistoupili blíž, s obezřetným pohledem na Zmijozela. Ginny se postavila vedle Katie, a zvědavě si ho prohlížela: „Sledovali jsme vás z věže, jak hrajete,“ prozradila bezostyšně. „Bylo to úžasné, Harry.“

Draco si odfrkl a protočil oči: „No jasně. Všechny zásluhy náleží Potterovi, jako vždycky...“

Zrzka na něj zvedla obočí: „Někdo by si mohl myslet, že žárlíš, Malfoyi.“

Zmijozel se chladně usmál a zvedl Zlatonku: „K tomu nemám důvod,“ zamumlal samolibě.

Harry se rozzlobeně vyhnul Ginny a Katie, a šel pryč, s Kulovým bleskem přes rameno. Po jejich hře se cítil dobře, ale z nějakého důvodu se s příchodem jeho týmu tato nálada ztratila. Chtěl se vrátit dovnitř.

„Hej! Pottere!“ volal Draco naštvaně, a šel za ním se znechuceným pohledem, když procházel kolem ostatních Nebelvírů.

Katie je s mírně svraštělým čelem sledovala, jak odchází. Ginny, vedle ni, se tvářila pobaveně a Ron, který se k nim připojil s Malfoyovým odchodem, se tvářil bezvýrazně.

„Víte, co to znamená, viďte?“ řekla nakonec k oběma sourozencům.

Ginny se na ni tázavě podívala.

Smutně si povzdechla: „Ještě nikdy jsem Harryho neviděla hrát tak dobře. A Malfoy ho prostě porazil. Nebelvír je v háji.“

Ron se zamračil na odcházející chytače: „Bastard...“ zabručel rozmrzele, i když nebylo možné poznat, kterého chlapce myslel.

***

„A spravedlnosti je konečně učiněno zadost,“ jásal Draco vítězně, jakmile vstoupili do školy. Culil se načisto samolibě, když už zase předváděl ukořistěnou Zlatonku, s níž prakticky mával před Nebelvírovým obličejem.

Harry se na něj podrážděně podíval: „Nehodláš to vrátit, když jsme už dohráli?“ zeptal se suše, částečně doufal, že pošramotí jeho nepříjemně dobrou náladu.

Zmijozel jen pokrčil rameny: „Možná,“ odpověděl, prohlížeje si svou kořist. „Ale uvažoval jsem, že si to nechám jako památku.

„Ach Bože...“

Draco zazářil pobaveným úsměvem při obavě v hlase svého společníka. Jo, v budoucnu by určitě mohl vyniknout nad druhým klukem. Měl pocit, jako by toto bylo první skutečné vítězství po dlouhé době; poprvé férově porazil Nebelvíra, aniž by použil triky či velkolepě zklamal.

„Jsi prostě zahořklý,“ obvinil ho, přitom se marně pokoušel sčesat spletené prameny vlasů, které mu padaly do očí, protože byly rozcuchané a vlhké.

Harry se pohoršeně ušklíbl, ale neměl šanci odpovědět.

„Draco!“

Otočili se po zvuku výkřiku a uviděli trojici dalších Zmijozelů, kteří šli za nimi dovnitř. Pansy s Blaisem, o kterých Harry věděl, že jsou nejblíže k blonďákovým nejlepším přátelům, vypadali poněkud víc zdráhavě, když za nim šel třetí, Nott, který se přibližoval způsobem, jenž vypadal jako špatný dojem Dracovýho tradičního vykračování. Harry potlačoval nutkání se mu smát a jeho tak zřejmé snaze si zabrat post zmijozelského prince.

„Viděl jsem tvé malé představení,“ prohlásil Nott, když se zastavil před dvojicí.

Draco se tvářil lhostejně, i když trochu podrážděně: „Neměli bychom prostě příště prodávat lístky?“ zeptal se nikoho konkrétního, a svraštil čelo.

Harry se na něj letmo podíval, a rychle si všiml změny osobnosti. Zprvu obranný blonďák se náhle vrátil k pohrdavé a chladné nadřazenosti, která Harrymu byla tak dlouho známá před několika měsíci. Jak ironické, pomyslel si, že tohle byli nyní zmijozelští spolužáci, proti nimž se obrátil, zatímco Harry měl dojem, že byl jediným, který mohl vidět, že se vlkodlak směje jako v předchozí hodině.

„Jen proto, že ses přilepil na Pottera,“ řekl Nott opovržlivě, když se Draco podíval zpátky, „neznamená, že můžeš prozrazovat zmijozelskou famfrpálovou taktiku, Malfoyi.“

Draco se na něj nevěřícně podíval: „Promiň...?“ Jeho obočí se pomalu zvedlo – varovný signál, který Nebelvír poznal, ale což Nott evidetně opominul.

„Proč si myslíš, že byl s tebou venku?“ dožadoval se chlapec, zlobně se dívaje s úšklebkem na Harryho, ale skutečný opovržlivý pohled si ušetřil na Draca. „Možná, že je Potter víc Zmijozel, než jsme si vždycky mysleli, protože tebou zjevně dost dobře manipuluje. Je to tak smutné sledovat.“

Vlkodlak se tvářil šokovaněji než cokoli jiného, a němě zamrkal. Harry se skoro schoulil. Pomalu ustoupil o několik kroků dozadu, svůj Kulový blesk si opřel o zeď a založil si paže, přičemž se na Notta díval s pohledem hraničící s lítostí. Vzpomněl si na dohodu s Dracem, že jsou si rovni, a na to, co blonďák tehdy řekl. „A pokud se dostanou kletby mezi mě a dalšího Zmijozela, tak to, proboha, nech být!“ A to měl Harry v úmyslu. Vážně, pomyslel si, Nott si zasloužil to, co se chystal udělat.

Ten idiot si stejně, jak se zdálo, nedával pozor. Nejenže chybil v tom, že si nevšiml Dracova výrazu – skoro zcela zaslepený zlostí – on si ani neuvědomil, že najednou byl úplně sám. Blaise s Pansy se na něj vykašlali a vypařili se, aby se připojili k Harrymu u zdi, kde se trojice na ně dívala s klidným očekáváním, pro tento krátký okamžik byli jednotní.

„Merline, Draco, klesl si na nové minimum, co?“ přemítal Nott, když měl tu drzost, dorážet na druhého chlapce, využívaje výhody své vyšší postavy ve snaze ho zastrašit. Blonďák ani nemrkl, pouze zíral přímo před sebe, a oči měl na úrovni jeho límce. Nott to mylně bral za rezignaci a pokračoval. „Můj Bože, lepíš se na Pottera? Vždycky jsem věděl, že se ti líbí mít peníze, ale to, že se kurvíš do takové míry...

Harry mohl skoro přesně určit okamžik, kdy Nott zašel příliš daleko. Zvažoval, že do toho zasáhne, ale pak, jako by četl v jeho mysli, Blaise pevně sevřel jeho rameno, čímž ho držel na místě. Upřímně, on ho přesně nepobízel tolik k boji. Rozhodl se, že by mohl zakročit, ale jen kdyby se věci vymkly z rukou.

Namísto švihnutí kouzla, které Harry čekal, se zcela prudkými a obšírnými pohyby hůlkou, se Draco sotva pohnul, když jeho hůlka vyklouzla ze své skrýše uvnitř jeho rukávu. Pouze lehké cuknutí jeho prstů upozornilo Nebelvíra, který musel obdivovat tuto lstivost. Nott, jak vidno, se neubránil, když nakonec došlo k útoku.

Blonďák zašeptal tak neslyšně, že bylo nemožné tušit, jakou kletbu použil, jen že způsobila to, že druhý Zmijozel prudce padnul na svá kolena s užaslým pohledem, a jeho paže se najednou svázaly za jeho zády. Automaticky s tím začal bojovat, ale vypadalo to, jako by ho neviditelná lana svázala na místě u Dracových nohou.

S počínající panikou se podíval k Pansy a Blaisovi: „Do prdele, dělejte něco!“

Draco se na ně také podíval, chladně, a pouze vyčkával, jestli mohl být nějak přerušen. Když se nikdo nepohnul, ztratil zájem a otočil se zpátky, a pak jemně použil svou hůlku, aby naklonil nahoru bradu druhého chlapce tak, až se setkaly jejich oči. Viděl počátky starého strachu, který se v nich zračil, a zničil aroganci, jež se dřív projevila.

„Pokoušíš se mě nahradit, Notte?“ řekl tiše, poklepávaje lehce hůlkou o jeho čelist. „Nemyslím, že moc vzbuzuješ tu samou loajalitu.“ Ukázal na trojici diváků, kteří chladně přihlíželi.

Chlapec sebou škubal proti svému svázání, a se zavrčením odvrátil svou tvář od potupného kontaktu: „Běž do hajzlu, Malfoyi.“

Draco se uculil, byl to zlomyslný výraz: „Už si nevzpomínáš, kde je tvé místo?“ zeptal se výsměšně, pozvolna klesal do podřepu, dokud neměli na stejné úrovni své oči.

Bez varování se natáhl, strhl zmijozelskou kravatu a utrhl několik vrchních knoflíků jeho košile.

„Co to k čertu děláš?“ zaskřehotal Nott, snaže se drápat dozadu, ale naprosto neúspěšně.

„Připomínám ti to,“ odpověděl Draco prostě.

Rozmáchle mávl svou hůlkou, a oči jeho oběti se na to upřely s tak zjevným hrůzným pohledem, až se blonďák chechtal. Ano, byl dokonale schopen ublížit tomuto ubohému chudáčkovi – a mohl to i tak udělat, jindy nebo na jiném místě – ale proklít ho a být s ním hned hotov, by bylo příliš velkorysé. Draco zjistil, že nejlepší forma trestu, šlo-li o jeho domácí skřítky, nebyla bolest, ale ponížení.

Harry sledoval s morbidní fascinací, jak vlkodlak rozevřel Nottovu košili, obnažil pokožku na levé straně jeho hrudi, a pomalu se špičkou hůlky dotkl kůže, zatímco jeho oběť prakticky vzdychala. Nott se neustále vzpouzel, ale Draco ho ignoroval, když se jeho rty pohybovaly v tichém zaklínání.

V tomto okamžiku se Nebelvír obával, že se Draco dostane do větších potíží než kdy dřív kvůli nějakému kouzlu z Černé magie nebo jinému. Zaťal pěsti, sdíleje ustaraný pohled s Blaisem, který vypadal, že přemýšlí o to samém.

Ale i když tomu Harry přihlížel, měl nesouhlasně otevřená ústa. Nottova snaha se uvolnit náhle ustala, když se na sebe šokovaně podíval. Tmavé barevné linky se začaly šířit po jeho kůži, jež se formovaly do známého rukopisu, jenž Harry znal ze vzkazů, které si jednou předali.

S jeho ležatými smyčkami a kudrlinkami, ho přečetl jako: Ve službách D. Malfoye, Zmijozelského prince.

Harry nevěřícně civěl. Och, tohle neviděl. Draco prostě nevytetoval své vlastní jméno na toho kluka. Určitě není takový hlupák...

Blonďák si prohlížel své dílo, zdálo se, že chvilku dumá nad formulací, než se opět rychle postavil, poklepávaje Nottovo rameno v nápodobě smíru.

„Cos to udělal...?“ Chlapcův hlas byl slabý hrůzou a nevírou, když se na sebe podíval a zakroutil hlavou.

„Jen tě udržuju na tvém místě,“ odpověděl Draco nevinně, a zamyšleně otáčel svou hůlkou mezi dlouhými, a obratnými prsty. I když měl rozcuchané vlasy a famfrpálové oblečení, vzbuzoval nadřazenost.

Pak se sklonil, ztišil svůj hlas a sykl do jeho ucha: „Jsem zpátky u moci, Notte. Toto by sis měl dobře zapamatovat.“

Pohrdavě švihnul svou hůlkou, a chlapec se od něj drápal pryč, s obtížemi se opět dostal na nohy a mnul si svá zápěstí, jako by byla odřená. Bezhlesně zíral na blonďáka, s vytřeštěnýma a zděšenýma očima, a sevřel límec své košile, aby ukryl z pohledu písmo, kterým byl označen.

Blonďák se ušklíbl: „Běž,“ přikázal na rovinu, a uhnul, když Nott pospíchal, aby unikl, zle se dívaje na Draca, když kolem prošel předtím, než běžel chodbou.

Vlkodlak ho sledoval s opovržlivým výrazem, než stočil pozornost k jeho zbylým společníkům. Ostražitě si prohlížel oba Zmijozely, a pak se letmo podíval na Nebelvíra, částečně od něj čekal nesouhlas. Ale všichni tři se zrovna tvářili ohromeně.

Nakonec Harry byl tím, kdo prolomil ticho: „Zmijozelský princ?“ opakoval skepticky. „Myslel jsem, že jsi nebyl nadšen touto přezdívkou?“

Draco pokrčil rameny, když přišel k nim, a nedbale si zasunul svou hůlku zpátky do rukávu: „Nikdy nepodceňuj sílu titulu, Pottere. Ti z nás, kdo nemůžou přežít Smrtící kletbu, si musí vystačit se jménem, které si sami vytvoříme. Bohužel, moje je prostě náhodou trochu víc okázalé než většina jiných.“

Nebelvír si odfrkl. Těšilo ho slyšet, že to Draco přiznal.

Blaise ho lehce chytil, aby upoutal blonďákovu pozornost: „Doufám, že to nebylo trvalé kouzlo,“ řekl klidně, prohlížeje si nehty s držením těla někoho, kdo je zvyklý na takovou událost.

„Vytratí se do několika týdnů,“ přitakal Draco, s tou samou samozřejmostí. Harry protočil oči, naštvaný všeobecně na Zmijozely. Usoudil, že tohle celé byla hra o moc, a to bez morálky či způsobů.

„Věřím, že k tomuto drobnému incidentu přidáte nezbytné přikrášlení?“ pokračoval blonďák, dívaje se mezi dvojici.

Pansy se usmála – ne tím hloupým koketním úsměvem, ke kterému měla sklon, ale takovým hodný Zmijozela: „Jasně, Draco miláčku. Čekal jsi něco míň?“ odmlčela se, a pak dodala: „Ne že bychom to museli tolik přikrášlit, s tím tvým malým označením.“

A s těmito slovy stiskla Blaisovu paži, a táhla ho ke sklepení, přičemž oba na Harryho kývli, když kolem něj procházeli.

„Co to mělo znamenat...?“ zeptal se Nebelvír nakonec, a vrtěl hlavou.

„To znamená, že jsem opět získal svou reputaci,“ odvětil Draco, který přistoupil blíž a jeho pohled byl naplněn naprostou spokojeností. Jeho koště zůstalo na podlaze tam, kde stál nad Nottem, ale pro teď byl spokojený na to, aby ho tam nechal.

Harry zamrkal, překvapený jeho náhlou bezprostřední blízkostí. Zády byl opřený o zeď, čímž si připadal trochu v pasti. Znepokojený předstíral tak nenucený postoj jak jen mohl, a rozpačitě si založil paže. Poté, co viděl Zmijozela, jak si tak účinně a nemilosrdně obnovil svou autoritu, se cítil poněkud víc zaskočen. Zapomněl by, čím by Draco mohl být, kdyby nerozumně provokoval, i když nedopatřením.

Vlk v něm vrčel radostí nad tím, co považoval za úspěšné setření nepřítele, a kvůli blízkosti svého druha, a on sám byl hlavně ohromený, že Nebelvír držel slovo a zůstal stranou. Tato kombinace byla opojná, čímž zapomněl na jakékoli výhrady, které měl.

„Co to děláš...?“ zeptal se Harry tiše, protože skoro ztratil hlas.

Draco zakroutil hlavou a upřímně přiznal: „Nemám ponětí...“ Váhavě ohnul prsty na svých bocích, pak k němu natáhl ruce a sjel jimi rychle po svetru druhého chlapce. Potom okamžitě shlédl a stáhl se, jako by si uvědomil, že toto gesto nebylo něco, co mu bylo dovoleno.

Harry fascinovaně sledoval hru nervů na blonďákově tváři. Bezmyšlenkovitě rozevřel své paže, které spustil ke svým bokům, a tak odstranil obranu. Bylo zjevné, co Zmijozel chtěl, a i když zpozoroval netypickou roztomilou plachost, Harry musel přemýšlet, je-li toto nejlepší postup. Bezmocně se rozhlédl, skoro doufal, že zahlédne někoho, kdo se blíží.

Jenže kromě nich v chodbě nebo v její blízkosti nikdo nebyl, a ticho nesnesitelně narůstalo.

„Poslyš, Draco...“

Při zvuku svého jména, se Draco poddal. Bez rozmyslu přikročil, a položil své čelo na Nebelvírovo rameno a své ruce na pas druhého chlapce.

Harry strnul, když jím všude procházelo napětí při tomto nečekaném úplném tělesném kontaktu. Jeho paže zůstaly nehybně u boků, ani se neodvážil Zmijozela dotknout: „Myslel jsem, že jsi říkal –“

Draco se nepohnul: „Říkal. A nenávidím to.“ Otočil hlavou tak, aby jeho dech ovíval krk jeho společníka.

„Tak ne

„Mlč, Harry,“ řekl vlkodlak rozkazovačně, a políbil ho.

 

« 34. kapitola « » 36. kapitola »


11.01.2010 08:30:18
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one