Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, gleti, Ivet, KiVi, Leesil, MIREK, Mouldy, Paulik666, Sanasami, Saskya

Alcea

37. kapitola: Pokrok

Vzduch byl zhoustlý kletbami. Ginny se sklonila před zbloudilou Svazovací kletbou a proběhla kolem Zachariáše Smithe, který bojoval proti Terry Bootovi. Její vlastní pronásledovatelka, Hannah Abbotová, vypálila řadu kouzel, která se doširoka rozletěla, a přitom některá zasáhla několik dalších smolařských členů BA. Parvati, byla zasažena zezadu, strnula a padla dozadu, a Ginny se jí vyhnula, když běžela kolem ni.

Komnata nejvyšší potřeby se stala bojištěm. Už nebyli rozděleni do tréninkových dvojic, s Harrym a Malfoyem, kteří procházeli klidně místností, a radili nebo něco vytýkali. Místo toho byla celá místnost zapojena do masivního souboje. Na počátku setkání se rozdělili zhruba na poloviny, jako by byli protistrany ve skutečné bitvě. Skupina byla instruována, aby improvizovala, a pak nechána tak, aby jednala na vlastní pěst. I když byl Harry přítomný, a dokonce se s nimi toho zúčastnil, zapadl zase do své role jako učitel. Takže ve skutečnosti měl svůj Zmijozelský protějšek, a oba se horlivě účastnili této miniaturní války, kterou vytvořili.

Pozorovala je, když mohla, fascinována náhlou změnou chemie mezi nimi. Zvykla si sledovat dvojici, když stáli proti ostatním, takže bylo zvláštní je vidět, jak spolupracují.

Přelétla pohledem právě když Hermiona, která byla zařazena do ‚druhého‘ týmu, seslala zezadu kouzlo na Harryho. Hladce, aniž přerušil rytmus kohokoli z nich, Malfoy stáhl druhého kluka z cesty a poslal zpátky příval kouzel na čarodějku, která se skoro okamžitě nato stáhla. Harry na oplátku vrhl štítové kouzlo kolem blonďáka, který odklonil Ronův útok, který na něj vrhl, využívaje výhody odvedení pozornosti, kterou Hermiona zapříčinila.

Ginny v úžasu zakroutila hlavou. Není to tak dávno, kdyby řekla, že by spolu nemohli pobývat v té stejné místnosti; nyní mohla jen žasnout nad tím, jak dobře fungovali jako tým. Bylo to zvláštní. A víc než cokoli jiného si připomínala, proč vlastně tito dva byli určeni, aby je učili. Pouze jejich pozorováním měla pocit přívalu veselí, a otočila se s divokým úšklebkem a ocitla se zachycena v souboji se Susan Bonesovou.

Draco se prudce rozhlédl po studentech, kteří ho obklopovali. Zjistil, že kontroluje jejich pokrok a jejich jednání, snaže se odhadnout, která ‚strana‘ jejich hrané bitvy dosáhne vítězství. Ginny Weasleyová byla zlomyslná, jak si všiml, s čímsi hraničící s uznáním. Byla schopnější než její bratr – ale naproti tomu, mohl být vůči němu trochu předpojatý. On a Grangerová se zdržovali poblíž, zasahujíce jednotlivce kolem nich. Grangerová stále střílela pohledy na něj a na Harryho, snažíc se přijít na způsob, jak projít jejich společnou obranou. Nemožné, pomyslel si Draco arogantně, ale věděl, že to je pravda. Zády se přitiskl k těm Nebelvírovým a poslal kouzlo na Longobottoma, čistě jen proto, aby ho vyděsil.

Prohlížel si chaos kolem sebe, a napadlo jej, že se cítí podivně spokojeně při pozorování několika kouzel, které vnesl, aby je studenti používali. Tak jak to bylo znervózňující, cítil nepatrné zachvění potěšení, když si uvědomil, že vlastně dokázal něco zdárně naučit.

Sledoval Michaela Cornera při pokusu se rychle vzdálit od svého protivníka, jen aby se ocitl zcela bezbranný, a byl okamžitě zasažen dvěmi kletbami. S protočením očí na něj Draco výbušně zavolal: „Najdi si partnera, proboha!“ Tohle by mohlo být jediným triumfem v takové bitvě s nějakým spojencem.

Každý, kdo byl v doslechu se na něj letmo podíval, a skoro ho překvapilo, když viděl, že ho poslechli, a automaticky se spárovali.

Harry se zachechtal u jeho ucha, právě když odrazil rychlou sérii útoků: „Začínáš si to užívat,“ obvinil ho šeptem, s horkým dechem na zadní straně Dracova krku.

Zmijozel stočil ret, a přes své rameno vrhl znechucený pohled na Nebelvíra: „To určitě ne,“ popřel zlostně. „Ujišťuju tě, že to je stejně taková nádeničina jako vždy!“

„Jo, fajn,“ vzdal se pobaveně.

Draco podrážděně zakroutil hlavou. Bohužel už neměl čas říct nějakou sarkastickou odpověď, když si Grangerová vybrala tento okamžik k obnovení svého útoku. Pouze chtěla nad nimi vyniknout, kvůli svému neustálému nutkání být nejlepší. No, to Draco chápal. Potíž byla, že ‚nejlepší‘ byla jeho pozice.

Obrátil se k ní, odpovídaje na výzvu, kterou poskytla, a obcházeli se, aby dokázali, kdo si letos přesně zasloužil titul toho nejtalentovanějšího.

***

Severus přemýšlel, jestli by tyto lekce mohly v dohledné době skončit nebo vůbec. Myslel si, že jakmile dokončí výstavbu pavučin Nitrobrany, jeho styk s vlkodlakem by tak skončil, až na snad občasnou konzultaci.

Přesto Mistra lektvarů během jejich posledního setkání napadla tato trochu znepokojivá myšlenka. Prozkoumával ji, a bohužel se mu ukázala jako pravdivá.

Vždy věděli, že to, co dělají by mělo pořád zůstat na teoretické úrovni. Toto nebyla nepraktická magie, se žádnými promyšlenými kličkami a problémy. Zdálo se, že Severus právě narazil na jeden z těchto problémů.

Pavučiny byly stavěny magií, která byla pro Lupina cizí. Nebyla jeho součástí, jako jeho – a následkem toho se celé úsilí rozplétalo. Doslova.

Naštěstí tohle nebyl rychlý proces. Místa, kde byla vložena první vlákna Nitrobrany, a zapletená se zlatými vlákny myšlenek, začínala postupně mizet. A pokud dovolí, aby zmizela úplně, celá pavučina by se mohla sama od sebe potrhat. Ale s ohledem na to, že tyto obrany vytvořil již před měsíci, tak Severus měl za to, že v tom obstojí dost dobře – což byl jistě doklad o jeho schopnostech.

Ne, tohle nebude těžké dilema, pokud doba rozpadání zůstane stále stejná. Jen to znamenalo, že musel stále sledovat jeho mysl a ujišťovat se, že veškeré opravy byly důkladné.

Což znamenalo ještě další rozčilující setkání s Lupinem.

Rozčilující proto, protože si Severus všiml, že si vlastně vedle toho někdy vytvořili jakousi rutinu, a to ho velice znepokojovalo.

Dnes odpoledne odstrčil stolek k jedné straně místnosti, čímž pro ně uvolnil prostor mezi dvěmi židlemi u krbu. K nohám těchto židlí na podlahu položil polštáře, dbaje na to, aby měli od sebe obvyklý odstup. Pak – což při zpětném pohledu byla část, která ho opravdu rozrušovala – vytáhl poloprázdnou láhev brandy ze vzdálené skříně a položil ji na stolek, a nepřemýšleje o svém konání, vedle ni nechal dvě skleničky. Vzpomněl si, že se vlkodlak běžně třásl po lekcích Nitrozpytu, a alkohol měl tendenci uklidňovat nervy.

To bylo to, co ho trápilo... no, bylo to pozorné gesto. Od kdy se zajímal, jestli se Lupin třese půl hodiny nebo tak? Tohle nebyl problém. Tohle nemělo vliv na pavučiny.

A tak se velmi rozrušený Severus Snape, který se proháněl Remusovou myslí, dotýkal vláken myšlenek a Nitrobrany, vázal je zpátky dohromady tam, kde to bylo zapotřebí, a odhadoval, jak dlouho by mohly některé z nich vydržet, a vrhal jen letmé pohledy na vzpomínky, které se objevovaly před ním. Musel se, jak usoudil, nechat až příliš zachytit ve vlkodlakově bytí. Bylo to Nitrozpytem, jak byl přesvědčen. Díky ní sdíleli myšlenky, sdíleli tajemství a emoce. Naučil se strašně moc o druhém muži, naučil se... empatii. Och, jak nesnášel toto slovo.

Musel to zastavit.

Naštvaný sám na sebe se stáhl, když uvolnil Lupina z kouzla a rychle vstal: „Pavučina je opravena. Měla by přinejmenším vydržet další týden,“ řekl rázně, a otočil se k němu zády.

Remus ho zvědavě pozoroval, protože čekal na znovunabytí jeho vyrovnanosti. Jeho pozornosti výjimečně neuniklo to, že mu Severus poskytl trochu soukromí, když si sotva prohlédl jeho vzpomínky, jako by byl nezaujatý. Napadlo ho, jestli tato nezvyklost zevšedněla, nebo jestli byl nějaký jiný důvod kvůli tomuto náhlému odpojení.

Zůstal zticha, když Mistr lektvarů vypadal, že váhal tam, kde stál, pak konečně trochu odstoupil a zvedl láhev s jantarovou tekutinou, ze které trochu nalil do jedné ze dvou sklenek, která byla nablízku. Pohotově ji vzal a přešel k Remusovi, který stále seděl na podlaze, a bez výrazu mu ji nabídnul.

Vlkodlak překvapeně zvedl obočí, šokovaný ani nereagoval.

Severus netrpělivě svraštil čelo: „No? Ujišťuji tě, že to není jed,“ protáhl. „A vstaň, proboha.“

Remus se automaticky vytáhl nemotorně do židle. Och, ale už nebyl mladík, a když seděl tak dlouho s překříženýma nohama, tak to ničilo jeho klouby. S trhnutím si vzal nabízenou sklenku, kterou jednoduše držel, cítíce se podivně nesvůj.

Spíše, než aby se napil, tak začal mluvit. Byl to zvyk, když se cítil nervózně nebo nepohodlně: „Všiml jsem si, že jsi tentokrát po ničem ve mně nepátral. Už tě nudí mé vzpomínky, Severusi?“

Tmavé oči se na něj klidně a chladně dívaly: „Ani ne,“ zamumlal nakonec, a odstoupil ke své židli, odkud hleděl na vlkodlaka s tím stejným bezcitným pohledem. „Jednoduše jsem zjistil, že jsem... tě začal poznávat příliš dobře na mé vlastní pohodlí.

Remus zamrkal. No. Určitě od svého společníka nečekal tuto úroveň upřímnosti. Smysl pro pikle v něm stále bouřil, a předklonil se s otevřenými ústy, aby položil nějakou nenucenou otázku. Právě včas ho vnitřní hlásek obezřetně varoval, aby to potlačil. Severus by se mohl stáhnout jako škeble a vykázat ho během sekundy z pokoje, kdyby se začal cítit nepříjemně.

Místo toho se rozhodl stočit rozhovor jiným směrem, v naději, že by to mohlo udržet zájem druhého muže.

„Důvěřoval bys někdy někomu, kdo je uvnitř tvé mysli?“ zeptal se Remus konečně, jako by to byla otázka pro běžný hovor. „Stejně tak, když jsem tě vpustil do mé?“

Mistr lektvarů si odfrkl a okamžitě odpověděl: „Ne.“

„To je stěží překvapující,“ škádlil ho vlkodlak, a pozoroval světlo jak víří a září v hloubkách jeho drinku. „I když je to nespravedlivé,“ poznamenal.

„Proč?“ Severus zjistil, že se toho domáhá trochu nevěřícně.

Remus pokrčil rameny: „No, máš volný přístup ke všem mým tajemstvím –“

„Jenže jsi na tom trval. Vzpomeň si, že jsem s tímto plánem nechtěl mít nic společného –“

„Ano, na něco takového si vzpomínám, Severusi. To jediné, kam tím mířím je... Och, to je jedno.“ Vypnul se a sklopil oči a napil se toho, co se ukázalo být jako brandy.

Severus se velmi slabě ušklíbl: „Neměl bys chtít přístup k mým tajemstvím, Lupine.“

Vlkodlak nevinně vzhlédl, ale mlčel.

Když neodpověděl, což si Mistr lektvarů vyložil jako skepsi, tak ho to pobídlo, aby nevlídně pokračoval: „Jsem si jistý, že by mohla šokovat tvé jemné nebelvírské cítění. A ubezpečuji tě, že by tvá bláhová... přitažlivost dospěla k nenadálému konci.“ Odmlčel se, a pak se nepříjemně ušklíbl. „Na tuto poznámku jsem skoro v pokušení ti říct...“

Překvapilo a znervóznilo ho, když na oplátku dostal uculení. Tento výraz se celkem nehodil na Lupinovu tvář.

„Říkáš to, jako bych tě vůbec neznal, Severusi,“ řekl vlkodlak ironicky. „Jsem si dobře vědom druhu věcí, které jsi dělal v minulosti. Mé jemné cítění není tak docela ochromené hrůzou jak zřejmě čekáš.“

Mistr lektvarů stočil ret: „Pak jsi pošetilejší, než jsem si myslel. Co přesně jako na mně vidíš?“

„Teď je to ta otázka...“ zamumlal si Remus pro sebe, a lehce zavrtěl hlavou. Uvažoval o tom, a pak zamyšleně zúžil oči na Mistra lektvarů. „...Vím do jisté míry, čeho jsi schopen. Byl jsi Smrtijed – dobrovolně, z počátku. Můžu jen hádat, jaké zločiny jsi v té době spáchal, Severusi, ale obávám se, že by mě žádný z nich nemohl překvapit... To co vidím je, že již nejsi onou osobou.“

Muž se na něj zarytě mračil: „A tys to věděl,“ zamumlal sarkasticky.

„Některá pozorování nevyžadují Nitrozpyt,“ odpověděl vlkodlak jednoduše. „Vím moc dobře kdo a čím jsi – a mohu tě upozornit, že má ‚bláhová přitažlivost‘ trvá dál.“

Severus se zamračil, tohle ho zcela zaskočilo. Sledoval, jak Lupin vypil poslední doušek ze svého drinku a vstal, viditelně stabilněji než obvykle. Také se tvářil zvláštně spokojeně – skoro vítězně – a odešel od Mistra lektvarů se zmateným pocitem, že ho právě přetrumfnul v jakési soukromé, tiché soutěži, která se zdála, že nyní mezi nimi existovala.

***

Harry byl zvyklý se po BA setkání vracet se Zmijozelem. I když se jen na chvilku zastavil v Dracově pokoji, jen aby si vyslechl jeho ostrý komentář o událostech cvičení předtím, než se vrátil do své ložnice, a tak se prostě ze zvyku oddělil od zbytku skupiny a následoval blonďáka ke dveřím.

Takže, když ho Ron zastavil s pichlavým pohledem, a Hermiona se taktně vytratila do pozadí, tak rozpačitě zaváhal. Draco se otočil, když si všiml, že jeho společník zastavil, a rychle viděl tu potíž. Automaticky zúžil oči na zrzka, protože chtěl, aby se klidil. Natrvalo.

Harry na něj vrhl prosebný pohled, a Draco vydal shovívavý povzdech. Zatracení Nebevíři. Mnoho z nich je až moc odpouštějících. Kdyby se někdo k němu choval tak jako Weasley k Harrymu, nejspíše by ještě plánoval jeho zničení, pokud to ještě neskončilo. Určitě není zábavná tato představa o odpuštění.

S posledním zlým pohledem na zrzka se otočil na podpatku a velmi nakvašeně odešel z místnosti. Harry ho nechal být, protože moc dobře věděl, že byl na něj několik dní naštvaný.

Ron se tvářil trochu zmateně: „Provokativní malý zmetek, co?“ zamumlal.

„Nemám ponětí...“

Jeho přítel mu věnoval trochu zhnusený pohled, patrně přemýšlel – posté – co Harry vidí v tom Zmijozelovi.

Když se většina BA rozešla, tak se vlekli pomalu po nich. Ron měl ruce rozpačitě nacpané do svých kapes, a Harry klidně čekal na následující rozhovor.

„Takže...“ řekl rusovlasý kouzelník konečně.

Harry potlačoval úsměv, ale zůstal zticha.

Ron na něj hodil pohled, viditelně byl v rozpacích: „...Je to mezi námi dobrý?“

„To nezáleží na mně, že?“ odpověděl Harry neutrálně.

„Jo, no dobře...“ povzdechl si Ron těžce. „Poslyš. Můžeš strávit hodiny snažením, abys mi vysvětlil, proč a jak ti zmizelo nutkání, abys přímo proklel Malfoye, a stejně bych to nepochopil. Ale... už jsem otrávený z toho, když s tebou nemluvím.“

Zelené oči na něj kraťounce obezřetně přeskočily. Mlčky šli dál po schodišti, které vedlo do věže.

Nakonec Ron tiše zamumlal: „Jinak promiň, že jsem tě praštil. A snažil jsem se... však víš –“

„Proklít mě?“dokončil Harry za něj, který pořád skrýval své pobavení. Když zrzek provinile zrudl, dovolil si slabý úsměv. „Jo, to je dobrý. Myslím, že se nic nestalo.“

Tobě ne. Merline, ať mě Malfoy zasáhl jakkoliv, tak jsem z toho měl kocovinu tři dny!“ Povzdechl si a zakroutil hlavou. „Nikdy bych si nepomyslel, že se dočkám dne, kdy bránil.“

Harry se na něj podíval: „Můžu ti jen říct, že se změnil, víš, kdybys poslouchal...“

„Hermiona říkala něco takového... Můžeme se už o něm nebavit?“ zeptal se Ron prosebně. „Fajn, ten bastard se napravil, ale pořád je to bastard.“

Harry souhlasil s pokrčením ramen, zanechávaje Rona, aby zaplnil nepříjemné ticho.

„Můj Bože, holky o tobě nepřestávají mluvit od té chytačské hry, víš.“ Odfrkl si a nasadil vysoce položený hlas. „‚Ach, Harry je taaaak senzační.‘ Upřímně, kámo, je to vážně dost otravný.“

Harry se chechtal, ale jinak se zdálo, že si nevšiml pikantní informace, kterou zrzek považoval za skutečně cennou.

Skepticky se podíval na druhého chlapce: „Co, tebe to nezajímá? Jsi si jistý, že se nevídáš s někým, o kom jsi mi neřekl?“

Harry se klidně usmál: „Rone, můžu ti upřímně slíbit, že nemám holku.“

***

Severus si právě rozestýlal postel na spaní, když jej zasáhla bolest. V šoku si sevřel paži, a přitom upustil sklenici vody, kterou v té chvíli držel. Jeho první myšlenka, zrozena ze zvyku, byla, jak dlouho mu potrvá, než se oblékne a odletaxuje do Prasinek, odkud by se přemístil na místo setkání.

Ale ne. Toto již nebyla jeho práce, že ano?

Zaťal zuby a sedl si do židle u krbu, ve které dnes večer seděl s Lupinem, a přiměl se ignorovat volání přes planoucí Znamení a odolával nutkání najít vlkodlaka. Lupin nemusel být varován nebo připraven. Právě mohl cítit to samé volání, a nejspíše spěchá, aby se rychle rozloučil s Potterem – jak nepříjemně sentimentální, myslel si Severus již od té doby, co ho druhý muž informoval o slibu, který dal chlapci. Toto byl důvod, proč Nebelvír neměl být přijat pro takovou práci. Plýtvali čas emocemi.

S povzdechem sevřel své prsty, a pozoroval pohyb šlach po předloktí a pod planoucím tetováním.

V okamžiku, kdy chtěl krbem zavolat Brumbála a informovat starce, že Lupin nebude přítomen na zítřejším vyučování v době po Smrtijedském setkání. V tom okamžiku...

Nejprve se musel prostě uklidnit.

 

« 36. kapitola « » 38. kapitola »


24.01.2010 16:15:44
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one