Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, gleti, Hajmi50, Ivet, KiVi, Leesil, MIREK, Mouldy, Paulik666, Sanasami, Saskya

Alcea

38. kapitola: Úmysly

Ron nebyl nejrychlejší z myslících, ale když ho napadlo určité podezření – a opakovaně mu přicházelo na mysl v okamžiku, kdy to nejméně čekal, tak to mělo za následek ty nejzajímavější výrazy, které náhle vznikly – už nemohl ignorovat tyto nežádoucí myšlenky.

Nyní seděl s Harrym a Hermionou u snídaně u Nebelvírského stolu. Zatímco ostatní spolužáci vzbuzovali pocit úlevy, když viděli, jak Trio spolu opět mluví, tak Harry byl napjatější než kdy předtím. Opět se obával o Remuse, který byl zavolán uprostřed noci a ještě se nevrátil nebo o sobě nedal vědět. Chlapec mrzutě zíral na své jídlo, civěl na suchý opečený toast a rýpal se ve své misce s rozmočenými kukuřičnými lupínky.

Ron koutkem oka uviděl Zmijozela, který vpadnul do místnosti. Zamračil se, nebyl s to se zbavit automatického odporu, jenž ho naplnil, ale jeho pozornost setrvala na Harrym. Zelené oči zamrkaly zpátky k vědomí, pomalu kmitly nahoru a spočinuly na blonďákovi, kterého provázely napříč Síní.

Podezření neustále bušilo v Ronově mysli, ale prudce ho odsunul stranou a zavrtěl hlavou.

Kolem nich se vedl tucet rozhovorů, které by normálně považoval za poutavé. Hermiona a Ginny mluvily o BA setkání – vycházely z toho, čeho už dosáhli, a jaké to bylo zlepšení oproti Snapeovi jako profesorovi OPČM. Katie říkala každému, kdo poslouchal o Famfrpálových zápasech, které byly naplánovány do konce školního roku, a strategiích, které použijí, a plánech, do kterých musela začlenit Harryho chytačské schopnosti. A naproti nim, Seamus vedl rozhovor na obvykle prostě fascinující téma, holky. Pod stolem nechal kolovat časopis, který obsahoval merlinví jaký typ skvělých fotek...

A i přes to všechno Harryho pozornost nepolevila z toho zatraceného Zmijozela. Ron sebou trhnul s čisté frustrace.

Podezření v něm vzrostlo, a zjistil, že se otočil k Hermioně s výrazem mírné paniky.

Jak vidno, čekala na něj. Klidně, když krátce přerušila rozhovor s Ginny, se na něj zvědavě dívala: „Rone, už jsi dokončil esej pro profesora Snapea? Měla být na dnes, víš.“

Jeho oči se vykulily. Esej...?! Jakou esej? Proč mu to neřekla dřív?!

Matně si vybavil, že zadal jakýsi rozvláčný název, ze kterého nebyl dvakrát moudrý, a nařídil, aby napsal celý svitek pergamenu na toto téma. Sakra! Snape by mu mohl dát měsíční školní trest, kdyby mu neměl co ukázat, nemluvě o té spoustě bodů, které by mohl srazit...!

„Už musím běžet.“

Hermiona ho pozorovala s pocitem uspokojení, když se rusovlasý kouzelník vyřítil, patrně proto, aby vyhotovil nějaký zoufalý pokus o domácí úkol. Viděla zamračený pohled, který se pomalu objevil na jeho tváři, a věděla, co to znamená.

Nahnula se a ostře dloubla Harryho do žeber, načež nadskočil: „Nebuď tak nápadný!“ sykla na něj, a odvrátila se dřív, než si všimla jeho nevěřícího pohledu.

***

Den se nekonečně vlekl, dokud neskončil a Harry se cítil vyčerpaně. Ani ne tak z výuky – kterou z velké části ignoroval – ale kvůli tomu, že měl obavy. Remus řekl, že by asi neměl být pryč celou noc, a určitě ne až do konce dne. Stále nemohl uvěřit tomu, že se to znova děje...

Bylo skvěle načasováno, že se s Ronem usmířil předcházející večer. Měl dojem, že by se určitě naštval, kdyby druhý kluk stále pokračoval ve své nevrlosti, když byl v takové náladě. Tak jak to bylo Ron a Hermiona na něj změnili názor, a poskytli mu neúčinnou útěchu, kterou mohli.

Ale zrovna tak měl v poslední době dojem, že se to v jejich přítomnosti jen zhoršovalo. Mohli dost dobře mít rádi dospělého vlkodlaka, ale ani jeden by nemohl být tak zničený jako Harry, kdyby se nevrátil. Nevěděli, co říct, protože se báli chovat příliš normálně nebo moc šťastně, aby to nebral jako necitlivost.

Což ho zavedlo sem.

„Ahoj, Lilith.“

Portrét se okamžitě vyjasnil, a věnoval mu úsměv, který odhalil příliš mnoho zubů. Harry skryl ucuknutí. Nebylo to něco, co se mu lehce přiznávalo, ale měl za to, že kdyby znal kouzelnici v reálném životě, tak by ho vylekala k smrti.

„Od včerejší noci jsi se nestavil,“ podotkla a nespokojeně našpulila pusu. Navykla si na jeho přítomnost, alespoň na minutku či dvě, každý pozdní večer.

„Ehm, jo... Musel jsem něco vyřešit.“

Vyčkávavě se na něj dívala, sledujíc, jak přešlápl z nohy na nohu, a nepohodlně si odkašlal.

„Tak... dovolíš mi vejít?“ zeptal se nakonec.

Povzdechla si a odklopila se, ani se už nezatěžovala zmínit o existenci hesla. Pouze ho požadovala po Dracovi, a občas ho změnila bez jeho vědomí jen proto, aby se pobavila.

Harry prošel kolem ni, a ze zdvořilosti zaklepal na rám dveří, aby dal Zmijozelovi jasně najevo, že přišel: „Draco?“

Chlapec seděl na pohovce, k sobě měl přitažený stolek, na kterém byly rozloženy svitky pergamenů, v ruce držel brk, jímž pohyboval nad jakousi esejí, kterou měl z půlky napsanou. Zmateně vzhlédl, když ustal, a šedé oči několikrát zamrkaly, než se na něj pořádně soustředily.

Opřel se, a pak se protáhl, prohlížeje si Harryho: „Takže Zlaté trio je zpátky ve své původní slavě?“

Nebelvír zvedl nezaujatě obočí a šel si sednout, pak si jednu nohu opřel o kraj stolku, schválně, aby naštval blonďáka: „Kvůli tomu nemusíš znít tak nešťastně.“

Draco se na něj zlobně podíval a strkal do něj, dokud neodstranil obtěžující nohu: „No jsem skoro u vytržení,“ vyštěkl. „Bože, ty jsi idiot, Pottere –“

„Co se stalo s ‚Harry‘?“

„Jsem na tebe zatraceně dost naštvaný! Proto to zatím zůstane ‚Potter‘!“

Nebelvír protočil oči a připravil se na nevyhnutelnou tirádu.

Ovšemže Zmijozel odhodil brk a otočil se k němu se založenými pažemi: „Nemůžu uvěřit tomu, že Weasleymu stačí zamumlat jakousi uhozenou omluvu a ty ho přijmeš, jako by se nic nestalo. Merline, kdybys byl ve Zmijozelu...“ Se zlomyslným uspokojením Draco přemýšlel o tom, jak by se rusovlasý kouzelník přesně naučil respektovat jeho společensky nadřazené. „Už jsi zapomněl na to, jak se choval minulý týden?!“

Harry se na něj kousavě podíval: „Jo, vlastně zapomněl. Stejně jako jsem zapomněl na všechno, co jsi mi kdy udělal za posledních pět let.“ Ironicky se usmál. „Na to mám talent.“

Blonďák se zarazil uprostřed věty, a tvářil se otráveně. Zúžil oči: „Chtěl jsi něco?“

Harry krátce přemýšlel o tom, co o sobě řekl, že toto bylo jednání, ve kterém nacházel útěchu v dobách stresu. Nikdy by si nepomyslel, že se dočká dne, kdy hádání s Dracem bylo tak zcela terapeutické a... vítané.

„Od kdy potřebuju důvod, abych byl tady?“

Blonďák se tvářil nezaujatě: „Jednou jsi měl,“ vytknul suše, a uvědomil si, že to není tak dávno, kdy se za každou cenu vyhýbali společnosti toho druhého.

Harry se usmál, a najednou byl mnohem blíž. Draco měl naučeně netečný výraz, a snažil se neculit. Ach, toto by mělo být zábavné. Potter se pokusil po něm neohrabaně vyjet, stále to bylo trapné v prvních fázích tohoto... ať to bylo cokoli. Ještě nebyl ochoten tomu říkat ‚vztah‘. Stačilo, že už přidal ‚ještě‘ na začátek této myšlenky...

Klidně zvedl obočí a škádlivě odklonil hlavu: „Kromě toho, neměl by ses teď užírat kvůli Remusovi?“ Znělo to necitlivě, ale věděl, že by Nebelvír pochopil, co měl na mysli – jeho kódovanou verzi Jsi v pořádku? „Jak je to od tebe nápadně bezcitné, Harry.“

Zelené oči na okamžik potemněly, a pak znovu získaly svou jiskru: „Jo, dobře, jsi dobrý na odvrácení pozornosti...“ A tohle, jak Draco věděl, byla stejně kódovaná verze Nechci o tom mluvit.

No, mohl. Mluvení by bylo stěží prioritou...

Draco jednal s mnohem větší jistotou než Nebelvír, překonávaje hormony dospívání, které se ho snažily znervóznit nebo příliš rozdychtit a místo toho se spolehnul na vlčí přesné instinkty, a tak se naklonil a pevně políbil druhého chlapce na ústa, přitom ho držel na místě jednou rukou na jeho zátylku a prsty proplétal v černých pramenech.

Po chvíli se stáhnul a s uspokojením pozoroval překvapený výraz, který zapříčinil: „Ještě jsi zneklidněný?“

Harry, s vytřeštěnýma očima a s trochu překvapivým zazubením, přikývl: „...Zásah,“ přiznal. Pak, jako by si uvědomil, co dělali, se díval dolů, když barva zaplavila jeho tváře. „Tohle je... vážně divný.“

Zmijozel protočil oči: „No, jasně...“ zamumlal. „Cos čekal? To, že bychom prostě snadno vklouzli do nějaké drobné shody?“ Skryl své vlastní rozpaky vnesením snad více sarkasmu, než bylo potřebné do tohoto dotazu.

Ne, tohle jsem přesně nečekal...“ Dál se díval dolů, a sledoval, jak si Dracovy dlouhé prsty roztržitě hrály s jeho nebelvírskou kravatou. Jaká ironie, pomyslel si, že to teď byl druhý kluk, který se zdál tímto spokojenější, i když Draco proti tomu musel bojovat mnohem usilovněji.

Mezitím se na něj blonďák díval a mračil se. Při tomto Harryho pouhém problesknutí zaváhání cítil, jak se mu sevřel žaludek. Mohl by to udělat? Stálo to za to riziko, aby se ještě pokusil...? Kdyby mu dovolil si na tohle zvyknout – zvyknout na myšlenku, že možná, možná by to mohli udělat a mohlo by to fungovat – a pak něco nevyšlo...

Co když to lidé zjistí? Byl by kdokoli z nich připraven snášet nevyhnutelnou publicitu a diskuzi, která by následovala? Mohl by říct další šokující zprávu své matce, která byla už natolik laskavá, aby mu odpustila hanbu, protože je vlkodlak...?

Co když to Potter nemyslí vážně tak jak tvrdil? Jistě, nemohl by. Stejně jako Draco, toto předtím nedělal. Nevěděl, co to zahrnovalo. Nevěděl, jak se do toho dostane. Pro něj to byl experiment. Možná je gay, možná ne – toto byl pohodlný způsob, jak to zjistit.

A i kdyby to chtěl, ve své nebelvírské ušlechtilosti by to přestál, ze zvědavosti nebo něčeho jiného, neměl tušení o plném rozsahu Dracových očekávání. A Draco tomu nemohl zabránit. Neměl na výběr kromě přemýšlení o tom, jak se do toho dostal vážněji, než by kdy něco takového předpokládal.

Byla hloupost, co dělá. Snažil se v sobě ukojit touhu, ale jediné, co se v tomto dařilo... tato částečná zkušenost, která by nikdy nemohla vydržet. Nenamlouval si, že by to mohlo vydržet. Toto je Harry Potter, předurčený ke slávě ve světě Světla, kouzelnický hrdina a mučedník své doby, který by se mohl nepochybně oženit s nějakou pěknou trochu slušnou holkou a zplodit své vlastní tři nebo čtyři spratky. Tato růžová budoucnost jistě nezahrnovala jeho maličkost navíc v podobě temného kouzelníka a vlkodlaka.

Draco zavrtěl hlavou a začal se vymotávat od druhého chlapce, protože náhle toužil po odstupu.

„Nedělej to,“ řekl Harry automaticky, a blonďák proti své vůli ztuhl.

A toto byla další známka toho, že ne vše bylo docela správné, že ano? Donucení. Stále fungovala, i když se Draco poddával tomu, co chtěl vlk; poddával se a přiznal to, ano, vlastně chtěl svého druha.

Nebelvír si povzdechl: „...Promiň,“ zašeptal, když si uvědomil, co udělal. „Snažím se...“

„Vím,“ odpověděl blonďák tiše, ale vůbec si nebyl jistý, jestli tomu věřil nebo ne.

Přesto byl nyní sotva čas, aby se kvůli tomu pustil do nějaké hádky. Pokaždé, když se podíval na druhého chlapce, mohl v zelených očích vidět stíny starostí a stresu, a Draco věděl, že se k nim nemůže přidat, bez ohledu na to, jak se cítil frustrovaný. Mohl být nesobecký. Občas.

Odsunul své pocity stranou, a přemrštěně se uculil: „Jo, dobře, praxe zdokonaluje,“ poznamenal. „Stále se snaž, Pottere.“

Harry nakonec pobaveně zvedl svůj zrak, právě ve chvíli, kdy se ocitl s náručí blonďatého rozptýlení.

***

Den a pozdní večer strávil ve Zmijozelově pokoji. Nakonec se Draco vrátil k dokončení jakéhosi domácího úkolu, který dříve psal, a Harry ho sledoval, jak ho psal, v zamyšleném tichu.

Líbali se a zkusmo se mazlili skoro hodinu, a k jeho mírným rozpakům, Harry mohl stále vidět důkaz v podobě své vlastní tmavé značky po kousnutí na Zmijozelově bledém hrdle. Zčervenal, když to viděl, ale nemohl potlačit široký úsměv.

Ale zatímco mohl být spokojený s trochu rozpačitým pocitem štěstí, tak nic, co udělal neustálilo jeho myšlenky. Jak hodiny plynuly, jeho mysl se jen stále více stávala neklidnou.

Zprvu myslel pouze na Remuse, se zoufalou otázkou, jestli je ten muž v pořádku, zda se vrátí nebo ne, a s jakou novou hrůzou by se mohl vrátit, pokud se vrátí.

Pak, když dál sledoval svého Zmijozelského společníka, myšlenky splynuly a vyvolaly nové starosti.

Remus vždy říkal, že vlkodlaci mají jednoho druha na celý život. A z toho, co Harry zjistil, existovala pouze jediná osoba na světě, která mohla splnit pozici ‚druha‘. Neexistoval žádný výběr takové osoby, a nebyla záruka, že by vlk mohl někdy dokonce najít tuto osobu. Ale pakliže ano, Remus řekl, že nebyl nikdo jiný, kterého by chtěli.

Takže, co k čertu s ním Draco dělá, když musí vědět, že má někde venku skutečného druha...?

Harry se ale necítil ve své kůži, když přemýšlel o Dracových úmyslech, takže tyto myšlenky vytlačil z mysli.

Někdy kolem večerky si všiml, že Zmijozel začíná dřímat a podrážděně zakroutil hlavou. Merline, ale Draco se unavil směšně brzy. Opravdu ho tímto začal dráždit...

A tak netrvalo dlouho, než zjistil, že sám netečně civí do prázdna, a Draco se sesunul na stranu, a hlavu měl položenou na jeho rameni. I Vanima byla stočená u krbu, tvrdě spala, a tak neměl žádné pobavení.

Protáhl se, snaže se uvolnit ztuhlá záda, aniž by vyrušil dřímajícího blonďáka. Téměř okamžitě ucítil, jak ho něco rýplo do boku a frustrovaně si povzdechl. Naštvaný natáhl paži za sebe a tápal tak dlouho, dokud nenašel obtěžující předmět. Uchopil ho, škubnul s ním a zjistil, že vytahuje těžkou knihu z místa, kde byla zastrčená a schována pod polštáři na pohovce.

Zaujatý si ji zvědavě prohlížel. Proč ji tady Draco nechal, místo toho, aby ji dal do police na knihy ve své ložnici...?

Položil ji na opěradlo pohovky a prohlížel si obálku. Byla to kniha o vlkodlacích, jak si rychle všiml. To dávalo smysl. Remus mu ji pravděpodobně dal, aby mohl studovat kletbu a dovědět se, co ho čekalo.

Pomalu ji rozevřel a běžel prsty po stránkách, když vyhledal text v úvodu. Znuděný si pomyslel, že neměl nic lepšího na práci, než tohle číst, s ohledem na Draca, který spal, zatímco on zůstal úplně bdělý.

Listoval dál, a najednou si všiml, že hezkých pár stránek bylo označených. Náhodně obrátil na jednu z nich, a prohlédl si název kapitoly, zvedl obočí a pustil se do čtení.

Kapitola osmnáct: Vlkodlačí druhové...

 

« 37. kapitola « » 39. kapitola »


02.02.2010 16:16:04
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one