Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, enedaka, gleti, Ivet, katie11, KiVi, Leesil, MIREK, Mouldy, Paulik666, Sanasami, Saskya

Alcea

39. kapitola: Něco společného

V soukromí svých pokojů se Severus díval na vypálené znamení na svém předloktí a v duchu ho zatracoval.

Trpěl ho po celá léta, a nenáviděl pohled na něj. Znechucovalo ho. Nemohl se na nic soustředit kromě nenávisti. Chtěl ho odstranit, chtěl, aby jeho tělo spálilo toto čisté zlo, toto zohyzdění, a musel potlačit nutkání ho poškrábat nehty.

Toto se stále více dělo už několik dní. Kdepak, už týden, jak si uvědomil.

Týden od chvíle, kdy Lupin zmizel.

Týden od chvíle, kdy byl zavolán tím stejným Znamením, které k jeho nelibosti bylo vpáleno do jeho kůže. Ani na okamžik tupá, palčivá bolest tetování nepolevila nebo se rozšířila. Prostě trval, neustálý, neměnný pocit, který mu neříkal nic o náladě nebo aktivitách Temného pána.

Plně zatracoval toto vypálené znamení. Ani mu nebylo vůbec k užitku! Kdyby jím projížděla bolest, mohl znát... mohl odhadnout Lupinův osud. Znamení obvykle jen takto planulo, když se Pán dopustil zvláště uspokojivého zabití. Stejně jako když byl vlkodlak poblíž Harryho Pottera.

Ale nic takového se nestalo. Za poslední týden se tetování nijak neprojevilo, ani dobře ani zle.

Myslel si, že Potter, s jeho jizvou a obdobně neužitečným spojením s Temným pánem, rozuměl jeho momentální náladě jako nikdo jiný. Ani jeden z nich netušil, co se děje – což bylo snad na tom nejhorší – i když se domníval, že hoch prakticky přitahuje vize, které se týkaly aktivit Pána, takové, které měl loni, jejichž výsledkem bylo, že dokázal zachránit život Artura Weasleyho. Jak frustrující, že nedokázal spatřit nic o Lupinovi...

Severus vyčerpáním zavřel oči. Nyní si ve svém zoufalství mohl přiznat, v tajných zákoutích své mysli, že se zjevně... trápil, nějakým způsobem, kvůli vlkodlakovi, ať už tato pouhá myšlenka byla jakkoli nechutná.

Zkrátka věděl, že Nitrozpyt byl špatný nápad...

Někdy mezitím padnul do pasti. Poznal tohoto otrhánka, a to se nemělo stát! Nechtěl mít ve svém životě někoho, kdo měl ve skutečnosti na něj nějaký dopad, když odešel! To byl důvod, proč byli s Narcisou takový schopní spojenci; jejich přátelství bylo nezaujaté, uvědomovali si, že opravdový úzký vztah nebyl možný nebo praktický.

Kdy zapomenul na toto pravidlo?!

Cítil, že to byla nějak Lupinova vina. Copak to vždycky nebyla Lupinova vina...? Bože, zatracený Nebelvírský otrava! Nadělal spoušť v jeho chladném Zmijozelském vnímání...

Nevítaně jej napadlo, že ten Nebelvírský otrava nemusel být ani tady, aby udělal více škody.

Severus si povzdechl a promnul si spánky.

Připustil, že by měl být vděčný, že i v tomto oslabeném stavu, nebyl ani z půlky tak emocionální jako Potter. Troska chlapce chátrala do drásavého extrému.

A v závěsu této myšlenky pocítil soucit k Dracovi. Trpělivost nebyla nikdy silná stránka jeho kmotřence. A kvůli blízkému úplňku, který vyjde dnes v noci –

Posadil se rovně ve své židli, hrozně rychle ho bolel krk, široce otevřel oči a nevidoucně zíral před sebe.

A v tom okamžiku, ať už bylo Znamení zla k ničemu nebo ne, znal Lupinův osud.

***

Draco se pokládal za svatého. Svatého!

Za poslední týden čerpal všechny rezervy tolerance, soucitu a náklonnosti, které měl vůči tomuto zatracenému Chlapci-který-přežil, ale Merlin mu pomoz, nervy měl na  dranc. Jak ho ti Potterovi slavní parťáci mohli takto vídat pět let během takových krizí, aniž se zbláznili, to vůbec netušil, protože tohle prožíval sotva týden. Byl skoro – skoro – otevřený něčemu hraničícímu respektu k Weasleymu, jen na to pomyslet.

Ach ano, teď si vybavoval toho sebevražedného Zachránce z počátku letošního školního roku. No, učinil nevítaný objev, a Draco netušil, co by měl k čertu udělat, aby to zlepšil. Byl koneckonců stěží utěšující typ...

Krom toho, co by měl člověk udělat nebo říct, aby utěšil někoho jako je Harry?

Chlapec dostal slovo ‚znepokojený‘ na novou úroveň. S někým jiným by to Draco už dávno vzdal a odsoudil ho k jeho vlastnímu trápení. Byl znechucený vběhnutím do zděšené Grangerové půl hodiny před večerkou, jen aby si uvědomil, že opět z očí ztratili toho mizeru. A pak – och, to byla ta zábavná část – strávil minulý večer prohledáváním hradních pozemků, a jako obvykle našel Nebelvíra venku u jezera – u jezera! – promočeného, promrzlého a pronásledovaného pubertálním strachem.

A pak se objevily záblesky hněvu, když je Draco nejméně čekal. Napadlo ho, během druhého uštěpačného kola nadávání, které se mezi nimi rozpoutalo někdy kolem čtvrtka, ve kterém mu Potter oznámil, že je bezcitný hajzl s emocionálním rozsahem balvanu, a on mu oplatil klidným doporučením, aby si Kouzelnický hrdina šel podříznout zápěstí a skončil to – napadlo ho, že možná nebyl docela tak vybavený samostatným podpůrným systémem, jak by se mu líbilo.

Což ho přivedlo sem.

Merlin mu pomoz, kdyby nebylo výmluvné jeho svěření se tomuto nevděčnému bastardovi, tak by nevěděl, co by...

Weasley přímo naproti jemu tupě zíral. Bože. I s jeho slibem, že bude slušný, nemohl zabránit uculení při tomto debilním výrazu druhého kouzelníka. Grangerová si prudce odkašlala, patrně to bylo pokárání, ale nevšímal si ji a pohrdavě odvrátil pohled.

Trojice se usadila v zadní části knihovny, docela nenápadné pro někoho, kdo by kolem prošel. Draco pořád nemohl uvěřit, že s tím souhlasil, přesto tady seděl, definitivně jako člen proslulého Tria, a jak to nenáviděl...

„Pevně doufám, že máte někde své spolužáky, kteří na něj dávají pozor?“ protáhl nakonec, zíraje na Grangerovou.

Byl to Weasley, který promluvil – nevítaně, mohl by dodat: „On není vyšinutý, Malfoyi. Říkáš to tak, že by si někdo mohl myslet, že se chystá skočit z Astronomické věže...“

Šedé oči se zúžily: „Vím, že můžeš mít příliš dlouhé vedení, ale to ti ještě nedošlo, že Harry vykazuje klasické příznaky deprese ?“

Čarodějka se naklonila mezi ně, čímž ho přerušila: „Oba přestaňte,“ sykla. Pak klidně pokračovala. „Nechala jsem ho s Ginny, Nevillem a Lenkou, a za chvíli má Famfrpálový trénink. Pak s ním bude Ron, a dnes večer já –“

„Nevěřím, žes to naplánovala,“ zamumlal Ron, a brada mu těžce spočinula v jeho dlani.

„Nevěřím, že jsme na tobě závislí,“ odsekl Draco sarkasticky, čímž si vysloužil urážlivé gesto rukou, na které přezíravě zvedl obočí.

Hermiona si povzdechla a promnula si oči: „Dobře. Tato záležitost je... Myslím, že budeme muset čelit faktu, že... no, je dost možné, že se Remus nevrátí.“

Zmijozel se usiloval, aby nedal najevo žádnou reakci, dokonce i vlk v něm nastražil uši a zakňoural, rozesmutnělý ztrátou vůdce své smečky.

„Nikdo z nás mu nebyl tak blízký jako Harry,“ pokračovala, nedbajíc na vlkodlakovu potemnělou náladu, „ale je zjevné, že to nese stejně tak těžce jako Siriusovu smrt. Rone, viděl’s ho posledně...“

Zrzek se sesunul: „Jo... Jenže my jsme nevěděli, jak ho z toho dostat. V čem je to teď jiné?“ Odfrkl si v cynickém pobavení. „Doufám, že nepočítáš s Malfoyvou léčebnou účastí...“

Draco potlačil nutkání ho kopnout pod stolem, ale jen tak tak. Přesto ten idiot nadhodil problém, i když s ním byla obtížná komunikace.

Díval se na Grangerovou tak dlouho, dokud si neuvědomila, že se snaží upoutat její pozornost: „Uvědomuješ si, že nemůžu tolik pomoci v dalších třech dnech?“ zeptal se přímo, přesvědčený, že by zrzek nepochopil to, co naznačoval, i kdyby měl na sobě světelný nápis.

Přikývla, chápajíc, co tím myslel. S blížícím se přeměněním sotva udržoval sebeovládání pod kontrolou během každodenních situací, a jeho nervy jsou obvykle napnuté k prasknutí. Hádaní se s Harrym nebo se zbytečně trápit kdykoli sám zmizel, by ho mohlo dostat přes tuto hranici. Naštěstí se mohl zavřít do izolace svého pokoje, dokud neskončí úplněk, což bohužel znamenalo, že by se nemohl plahočit ven k jezeru o půl jedenácté, jen proto, aby přitáhl Nebelvíra zpátky dovnitř.

To byl důvod, proč ustoupil a souhlasil se spolupráci s těmi dvěmi. Musel být někdo, na koho se dalo spolehnout, že na Pottera dohlédne, zatímco toho bude neschopný – a když nemohl důvěřovat Weasleymu ve vykonání této práce ani za milión let, Grangerová byla prostě dost pedantská na to, aby se na ni spolehnul.

„Co tím myslíš, že nemůžeš tolik pomoci?“ zeptal se zrzek najednou a zamračil se. „Vím, že by ses tím doopravdy netrápil –“

„Och, dospěj, Weasley! Kdybych se tím ‚netrápil‘, tak si opravdu myslíš, že bych se ponižoval ve tvé společnosti?!“

Hermiona si povzdechla a pochopila, že setkání jde rychle od desíti k pěti. Jediný důvod, proč byli zde byl, pokusit se přijít na způsob, jak se postarat o Harryho, ale nevypadalo, že by mohli vůbec spojit síly. Ale naproti tomu, co mohla čekat, když jsou Ron a Draco spolu v téže místnosti...?

Letmo se podívala na Zmijozela, právě ve chvíli, když spatřila, jak jeho pohledem probleskl hněv. Zahlédla ledově bílé oči předtím, než odvrátil zlý pohled.

Ke svému překvapení si uvědomila, že cítí sympatie k tomuto chlapci. Bylo zjevné, že na to nestačil, snažil se vypořádat s trápením svého bezradného druha, bez nejmenšího tušení, kde začít. Alespoň měla s Ronem dostatečné zkušenosti s takovým druhem situace. Myslela si, že udělal vše, co mohl, s nepostačujícími emocionálními schopnostmi, které měl po Luciusovi Malfoyovi.

„Dobře, myslím, že jsme skončili,“ řekla náhle, a vstala. Pohledem kmitla k blonďákovi a kývla. „Bude v pořádku.“

Draco se ušklíbl: „Jsou to jen tři dny, Grangerová. Měl by být na tom líp.“ A s tímto řečeným od nich odešel, a z knihovny vykráčel s povýšenou důstojností.

Ron se k ní obrátil: „Co je tak důležitého na dalších třech dnech? Ty něco víš, co já ne?“

Vyhýbavě pokrčila rameny: „Nemám ponětí. Možná je – Och. Myslím, že jsem ztratila náušnici. Nevidíš ji někde?“

Sledovala, jak zrzek poslušně nakoukl pod stůl a usoudila, že tohle byla ta nejhorší změna tématu, kterou kdy vymyslela.

Zvláště proto, že neměla náušnice.

***

O několik mil dál, na hranicích roztodivné kouzelnické vesničky Prasinky, zaznělo první prásknutí po hromadném přemístění, tlumené mrazem a mlhou, která visela ve vzduchu. Prázdný venkovní prostor Chroptící chýše se rychle naplnil tmavě oděnými kouzelníky, tak rychle, že i kdyby si obyvatelé Prasinek všimli jejich objevení, tak by vůbec neměli čas něco udělat...

***

Harry měl pocit, jako by ho něco udeřilo mezi oči. Zalapal po dechu a přitiskl si ruku na čelo, kde bolest vybuchla jako hvězdičky za jeho očima. Vzdáleně si byl vědom Rona, který popadl jeho paži, aby ho udržel zpříma, a ustaraně blábolil do jeho ucha, ale slova nevnímal.

V hloubkách jeho mysli se odvíjely obrazy, vize, které chtěl a čekal od Remusova odchodu.

***

Severus se trápil, výjimečně byl ve svém životě nerozhodný.

Co by měl dělat? Promluvit si s Brumbálem? Co by asi měl říct? Vše, co měl, byly dohady, spekulace, neurčité teorie založené na domněnce, kterou by mohl předvídat úmysly Temného pána.

Ale to dávalo smysl. Severus s tajuplnou intuicí věděl – věděl – proč Lupin byl Označený, proč byl přijat, a co se následkem toho stane v těchto úplňkových nocí.

A kdyby jim to řekl, a uvěřili mu, co pak? Co by mohli dělat? Co by mohli dělat?

Dříve, než mohl nějak víc zaváhat v tomto tématu, tak se smaragdově rozzářil krb. Nepolekalo ho to. S pocitem rezignace se k němu otočil a uviděl Minervu, jak na něj kouká s rozšířenýma a tmavýma očima.

„Severusi. Objevily se zprávy z Prasinek, jsou –“

„Pod útokem,“ dokončil za ni nehnutě.

Zamrkala: „Co Jak to víš?“

„Znamení,“ odpověděl stroze, a i když to byla pravda, začalo planout asi před dvaceti minutami, tak dejme tomu, že to mohl vědět dřív.

„Dobře, Brumbál svolává členy Řádu na setkání v jeho pracovně. Nejdříve jsem navštívila tvou kolej, Severusi, ujisti se, že všichni zůstanou ve své společenské místnosti, až do dalšího rozhodnutí. Za pár minut ředitel uzavře letaxovou síť, až na svůj vlastní krb. Škola je dočasně zavřená.“

Kývl, aby dal najevo, že rozumí a sledoval, jak mizí, krb pak zchladl a potemněl bez zelených plamenů.

Po hodnou chvíli strnule stál tam, kde jej opustila, bojujíce sám se sebou. Jeho loajalita k Brumbálovi – neřku-li o pouhém zdravém rozumu – na něj naléhala, aby splnil své povinnosti tak jak ho Minerva informovala. Měl by zkontrolovat své Zmijozely. Měl by se setkat s ostatními ze Řádu, a naslouchat plánu obrany, který se pro ně stanovil.

Ale...

Zaťal pěst a zavřel oči, snaže se soustředit.

Toto byl důvod, proč byl Lupin Označený. Temný pán mu pravděpodobně nikdy nevěřil, pouze na něj nahlížel jako na zbraň. Dnes v noci by tam byl nepochybně proti své vůli, ale přesto tam. A pokud Severus něco věděl o Smrtijedských taktikách, tak by mu neumožnili si vzít Vlkodlačí lektvar, a mohli by ho nechat bezmyšlenkovitě se přeměnit, a vypustit ho ve vesnici.

Byl to teroristický kousek.

Zůstalo by na Řádu, aby ho zastavili, kdyby mohli. Jak dlouho by jim to trvalo, než by se do toho pustili? Byli by připraveni zabít nebo chytit?

Měli by na výběr...?

Ale...

Automaticky se pohnul, spěšně si svlékl těžký svrchní hábit, který by spíše překážel uprostřed bitvy, a ujistil se, aby jeho hůlka vklouzla do rukávu černé košile, kterou měl vespod. Pak si svázal své černé vlasy dozadu, mimo to kvůli efektivnosti, a vydal se ke dveřím.

Ale u nich se zastavil, a rukou příliš pevně svíral kliku.

Dnes v noci byl připraven být součásti Řádu, vědouce, co by měli dělat? Vždycky byl pyšný, že je s to vykonat to, co bylo nutné, nicméně hrozné, neoblíbené a nepříjemné. Měl by být kvůli tomu otrlý. Nedělal Lupinovi kázání o obětech války?!

Ale...

Otočil se nazpět, a rychle šel k policím v zadní straně jeho pokoje, popadl lahvičku lektvaru a vyběhl na chodbu, přičemž se dveře za ním zabouchly.

***

V blažené nevědomosti o panice, která najednou sevřela školu, schovaný ve svém soukromém pokoji, kde ho ještě nikdo nevaroval, Draco spolkl s úšklebkem svůj poslední Vlkodlačí lektvar a odložil šálek, vraceje se ke knize, kterou si vždy vytáhl, když se zvláště rozplýval v sebelítosti. Právě byl u části, kde pan Darcy poprvé pohlédnul na Elizabeth Bennetovou...

Proti své vůli vyskočil, když se dveře portrétu prudce rozevřely, překvapeně vzhlédl a uviděl Harryho, který zapadnul do pokoje, a zářil naléhavostí. Zmijozel zamrkal, jeho první myšlenka byla otázka, proč Nebelvír nebyl dole na Famfrpálovým hřišti, když Grangerová říkala, že tam bude.

Pak si všiml krve.

V mžiku byl na nohou, a prakticky přišpendlil druhého chlapce ke stěně ve svém naléhání, a prohlížel si jeho čelo, kde jizva ve tvaru blesku zářila jasnou červenou.

„Co se stalo?!“

Harry netrpělivě odstrčil starostlivé ruce: „Vize,“ zamumlal. „Draco, Remus stále žije.“

Zmijozelovi trvalo vteřinu, než vstřebal tuto informaci. Notnou chvíli bezhlesně zíral, a pak zavrtěl hlavou: „Jsi si jistý?“

„Ano,“ řekl rychle, i když se vzpružil vůči vině, která svírala jeho žaludek. Určitě. Určitě stejně tak, když si byl jistý, že ho Sirius posledně potřeboval...

Přesto to nemohl riskovat. A co by tam vlastně ztratil, když už je Remus pryč?

„Musíme jít. Musíme hned jít, musím něco udělat!“

Draco se natáhl a uchopil jeho ramena, a snažil se ho uklidňovat tak dlouho, dokud nemohl pochopit, co se děje: „O čem to mluvíš?“

„Zaútočili na Prasinky –“

Cože?!“

„Právě teď! A Remus je s nimi. Draco... nevzal si Vlkodlačí lektvar.“

Blonďák znehybněl, když mu tato situace došla. Díval se na vytřeštěné zelené oči, a okamžitě v nich viděl, co má v úmyslu.

„Ty tam nepůjdeš na nějakou... nějakou záchrannou misi!“ Pro zdůraznění svých slov zpevnil své sevření tak, až uviděl, jak Nebelvír sebou trhnul a pokusil se mu vytrhnout. Nepolevil.

Pusť mě. Přišel jsem sem, protože jsem si myslel, že bys to pochopil!“

Draco se tvářil nevěřícně: „Nemůžeš čekat, že podpořím tvé idiotské hrdinství!“

„Čekal jsem, že mi pomůžeš!“ S námahou se vyprostil se štouchancem do blonďákovy hrudi. „Copak ti to je jedno? Chystají se ho nutit útočit na nevinné lidi!“

„To neznamená, že ty musíš –“

Harry ho ani nenechal domluvit. Otočil se a šel zpět k portrétu, odtlačením ho otevřel na škvíru a nakoukl do chodby. Neměl možnost se stavit ve své společenské místnosti pro plášť nebo plánek, což bylo jediným důvodem, proč ho McGonagallová ještě nechytila. Bude muset riskovat a sám se dostat do jedné z tajných chodeb, bez použití některé této věci.

Toto byl důvod, proč se raději zastavil tady. Kdepak, nechtěl zavléct Draca do bitvy, ale chtěl využít jeho vlkodlačí smysly, jen dokud by se nedostal z hradu. Bylo by  mnohem snadnější být chycen, než se tomu vyhnout.

Viděl, že vzduch je čistý, a udělal krok ven, ale vlkodlakův železný stisk sevřel jeho zápěstí.

„Pottere, neodvažuj se takto odejít!“

Draco ho strhl ho dozadu, otočil, a svým držením ho obemkl a přitlačil své vlastní paže k jeho bokům, čímž mu znemožnil pohyb. Zmijozelova brada spočinula na jeho rameni, dívaje se přes něj, takže když promluvil, jeho hlas byl přímo u Harryho ucha.

„Nevytrať se sám ven. Mohli by tě zabít! Vím zatraceně velmi dobře, že máš hrdinský komplex, ale promerlina –“

„Draco...“

Blonďák si ho s obtížemi nevšímal: „Víš, že bych tě mohl přinutit zůstat tady, i kdyby to znamenalo, že to potrvá jakkoli dlouho!“ Své držení skoro bolestivě zpevnil.

Harry se nesnažil bojovat: „Mohl bych tě přinutit, abys mě pustil,“ řekl jednoduše, a čekal na reakci.

Draco vlastnicky poškrábal nehty jeho záda: „Říkal jsi, že nebudeš používat donucení!“

„Toto je jiné! Toto je důležité!“

Do prdele!“ Frustrovaný odstrčil Nebelvíra tak silně jak dokázal. Zapomněl na vlkodlačí sílu a mrštil jim tak, až narazil do stěny, kde zasténal bolestí.

Harry se zachytil dřív, než spadl, a vrhl na blonďáka vražedný pohled: „Fajn,“ vyplivl, a pokusil se opět odejít.

Draco se za ním díval v zuřivé váhavosti. Nechtěl nic víc než udělat přesně to, čím mu hrozil – důrazně vtáhnout svého druha zpět a, i kdyby musel, seděl na něm tak dlouho, dokud by se nezbavil tohoto směšného nápadu. Ale to nemohl, protože donucení mu to znemožňovalo. Stále nemohl neuposlechnout přímému příkazu od druhého chlapce, jak Harry dobře věděl.

Ale to znamenalo jedině další možnost, která byla, jít s ním. Dobrovolně jít do nebezpečí. Dovést své drahé já do rizika kvůli dobru někoho jiného!

Vždyť je Malfoy! A Zmijozel! Ani jeden z nich by neprovedl něco tak hloupého, i kdyby měl nějakou alternativu. A...

Popíral vše, co měl rád, v hloubi srdce, byl trochu zbabělec. A když řekl ‚trochu‘

Och promerlina. Odfoukl takové rozumné myšlenky do větru, a pospíchal, aby ho dohnal.

Nebelvír se vyřítil z pokoje a byl uprostřed chodby, aniž měl jakoukoli skutečnou představu, kam jde, než si uvědomil, že ho Draco následoval na každém kroku. Obrátil se k druhému chlapci, založil si paže a tvrdě se zeptal: „Co je?“

Šedé oči se na něj chladně dívaly: „Jdu s tebou, cos myslel? Pokud nic jiného, beze mě bys do pěti minut narazil na Filche.“ Pak klidně prošel kolem něj.

Harry skousl urážku, když šel za ním: „Nemusíš –“

„Ani nedokončuj tuto větu, Pottere. Aspoň mi tak nech respekt.“ Blonďák stočil sebekriticky ret. Nemohl uvěřit, že nejenže připustil tuto blbost, ale také tomu napomáhá. Přesto, jakou volbu skutečně měl? Buď to, nebo nechat toho mizeru zcela samotného zaplatit smrtí ve jménu ušlechtilosti.

Alespoň takto měl dost naštvaného vlkodlaka na své straně. Dobrá obrana jako žádná, pomyslel si Draco v duchu.

Harry pospíchal, aby ho dohnal, a zatáhl Zmijozela vpravo, když mohl špatně odbočit: „Půjdeme tajnou chodbou do Medového ráje,“ vysvětlil. „Tudy.“

„...Tajná chodba? Jak k čertu víš o tajné chodbě?!“

„Připomeň mi, abych ti to jednou řekl.“

Šli v tichosti, a Harry házel opatrné pohledy na Draca, kdykoli si myslel, že by si toho Zmijozel nemohl všimnout. Draco byl z větší části zabrán napínáním svého vlkodlačího sluchu až k hranici, snaže se ujistit, že nenarazí na žádného profesora, který shání rozptýlené studenty. Taková škola ho znervózňovala. Venku bylo stále světlo, přesto byla zcela liduprázdná, a ticho se ozývalo příliš hlasitě v jeho uších.

„...Musím ti něco říct, víš,“ zamumlal Nebelvír nakonec.

Jeho společník neodpověděl.

„Musím... Já prostě... Nečekám, že půjdeš dál, než musíš. Nechci ti ublížit stejně jako Remusovi, takže můžeš zůstat tady a říct Ronovi a Hermioně –“

Draco, který nevěnoval ani tu sebemenší pozornost tomu, co řekl, najednou napražil paži, a chytl ho přes hruď tak, až mu vyrazil dech. Dříve, než poznal, co se děje, byl vtažen za brnění, Zmijozel se přitlačil k němu, a zběsile dělal utišující gesta.

Tiše naznačoval ústy: „Někdo jde.“

Strnuli a snažili se poslouchat, Harry si přál, aby mohli udělat něco víc, než se skrývat za nevhodném brnění. Zprvu nic neslyšel, ale to také dlouho netrvalo, než zaslechl spěšné kroky, které se rychle přibližovaly, a sotva slyšitelný šepot hlasů.

Všiml si Draca, který na vteřinu svraštil čelo s něčím jako zmatením, než jeden z těch hlasů nahlas sykl: „Harry?“

Pomalu nakoukli do chodby. Nikdo v ní nebyl.

Opět se ozval ten hlas: „Harry! Hele, Rone, támhle jsou!“

Nebelvír zmateně zamrkal, dokud nezachytil náznak pohybu, a dvě postavy se zdály, že se zhmotnily z čirého vzduchu. Ron svíral Pobertův plánek, a vedle něj Hermiona měla přes paži Neviditelný plášť.

„Co tady děláte?“ zeptal se, jakmile mu došlo, že ho museli hledat.

Hermiona se na něj zlobně dívala: „Tušila jsem, že uděláš něco takového! Jakmile jsme to slyšeli, šla jsem zkontrolovat plánek, a oba jste na něm byli, jak se plížíte chodbami! A ty!“ Otočila se k Dracovi. „Jak, jestli se můžu zeptat, na něj dohlížíš?!“

Blonďák se skoro zadusil ponížením: „Abys věděla, snažil jsem se ho fyzicky zastavit!“

„Jak vidím, tak ti to jde dobře!“

„Och, a jak bys to mohla vědět, Grangerová? Neříkám, žes mu někdy pomohla v jednom z těch směšných rozvrhů, viď?“

„Toto je úplně jiné!“

Zachycen sledováním hádky a přemýšlením, jak odtáhne dvojici od sebe předtím, než nadělají moc hluku a chytí je, tak si Harry sotva všiml Rona, který se přitočil k němu, dokud ho nedloubl do žeber: „Oj, podívej se na tohle.“

Podíval se na zrzka, všímaje si jeho podezřívavého zamračení, a pak dolů na plánek, který držel, a na místo, kam ukazoval. Po chvilce se také mračil.

„Vy dva. Pojďte sem.“

Hermiona a Draco se otočili s identickými pohledy, naštvaní, že byli přerušeni v něčem, co jim připadalo jako důvodná diskuze. Přesto nakonec, se špatnou slušností, přistoupili blíž a všichni mžourali na plánek – Zmijozel dal najevo jen krátký okamžik překvapení na tento výtvor – kde viděli malou tečku, která označovala Severuse Snapea, jenž se pohyboval směrem k východu z hradu.

Hermiona svraštila čelo: „Co to dělá? Vždyť všichni učitelé jsou v Brumbálově pracovně, nebo se studenty...“

Ron zavrčel: „Věděl jsem to! Ten parchant je Smrtijed! Vsadím se, že se přidá k nim!“

Draco se na něj ušklíbl: „Nebuď hlupák, Weasley, on není –“ Najednou se odmlčel, s rozšířenýma očima. „Ach můj Bože.“

„Co se děje?“

Zmijozel stočil vytřeštěné a nevěřící oči k Harrymu: „On je stejně tak šílený jako ty!“

„Cože...“

„On vlastně... Já ne... On jde za Lupinem!“

Mlčky zírali na plánek, a pozvolna k nim pronikal význam Dracových slov.

„To nemůže být pravda...“ zamumlal Ron nakonec, a zavrtěl hlavou. Myšlenka na Snapea jak dělá dobrý skutek, zvláště ten, který sami zvažovali, vychýlila přirozený běh věcí v jeho mysli.

Zmijozel sledoval tečku, která představovala jeho kmotra, zatímco jeho myšlenky vířily: „Harry, kde je ta chodba, o které jsi mluvil?“

Byla ukázána o tři patra výš a přes půlku školy daleko.

Moc daleko. Zvlášť když zamýšleli jít celou cestu do Prasinek. Kdepak, měl lepší nápad.

 

« 38. kapitola « » 40. kapitola »


12.02.2010 16:46:31
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one