Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Aemi, Anfulka, Arhoo-chan, Dobby, enedaka, gleti, katie11, KiVi, koky, Sanasami, Teressa

Alcea

4. kapitola: Přísaháte?

Severus Snape nyní prožíval dvanáctihodinové peklo. Albus byl vytížen chodem školy a Minerva byla určena, aby hlídala vlkodlaka, který zapříčinil tento zmatek. Sám zůstal s Poppy, aby dával pozor na Draca a společně u něj proseděli celou noc.

Chlapcův stav se zhoršil tak rychle, až impozantní Mistr lektvarů skoro zpanikařil. Draco po čtyři hodiny trpěl neočekávanými útoky agonie, když jím proudila kouzelnická nákaza a každý záchvat trval déle než ten předchozí. 

Draco pak byl tak vyčerpaný a unavený, že nemohl ani zuřit a řvát a místo toho na Severuse upřel němé pohledy zklamání, mlčky prosící, aby byl propuštěn, místo toho aby byl zavřen jako nějaké zvíře. Nejprve se mu to Severus snažil vysvětlit, ale brzy zjistil, že to je zbytečné. Dracovi to bylo už dlouho nesrozumitelné a jen se sám potýkal se záchvaty zuřivosti nebo paniky.

Mistr lektvarů očekával a obával se východu úplňku. Jedna jeho část poháněla hodiny, aby šly rychleji, jen aby urychlil Dracovu přeměnu a skončilo tak jeho utrpení. A druhá část neměla žádnou představu o tom, jak se vyrovná s tvorem, kterým se má stát jeho kmotřenec.

Jeho pohrdání Lupinovým druhem byla všeobecně známá věc. Jeho strach však byl méně známý fakt.

Ze všech tvorů kouzelnického světa, byli vlkodlaci ti, kteří ho děsili – i když by si něco takového přiznal jen v duchu, v bezpečí své mysli.

Poppy byla tak nápomocná jak byla schopná, ale bylo toho opravdu velmi málo, co by mohli udělat. Přesto ho to trochu rušilo, když starostlivá sestřička začala jednat. Netušil, jestli byla taková i k ostatním svým pacientům a opravdu mu to bylo jedno, ale tohle bylo něco naprosto jiného, když pozoroval jak hraje Malfoyovi jakousi kvočnu. 

Zvláště tomuto Malfoyovi...

A tak, když slunce konečně zapadlo a stříbřitá záře úplňku se stala hlavním zdrojem světla, Severus se našel, jak stojí tak daleko od klece jak jen mohl. Poppy stála vedle něj a oba sledovali s morbidní fascinací jak začne proměna.

Náhle to začalo. Draco, který stále dřímal po desetiminutových bolestivých křečích, náhle lapal po dechu. Jeho oči se v mžiku otevřely a vykřikl snad bolestí, ale křik se rychle změnil do hlubokého, hlasitého vytí. Sotva se ho dotkl měsíční svit, který pronikal malým oknem v jedné stěně této místnosti, přeměňoval se.

Jeho obličej se začal první měnit, prodlužoval se do dlouhé, nebezpečné tlamy, naplněné zuby připravené zabíjet. Uši ustoupily dozadu, stávající se psí. Stejně jako jeho oči, jejich barva získala takovou ledově modrou, až byly téměř bezbarvé. Slabé nemocniční pyžamo, které měl na sobě, se brzy roztrhalo ve švech, když se Dracovo tělo přeskupovalo a měnilo a nabývalo na hmotnosti a na svalech. Šňůry ovázané kolem jeho zápěstí také odpadly bez obtíží. Drápy vyrazily z jeho konečků prstů na rukou a na nohou a ve spodní části jeho páteře se vytvořil ocas. Charakteristické Malfoyovy plavé vlasy zbledly ještě víc a porůstaly zbytek jeho těla, dokud stříbrná srst úplně nepokryla nově vzniklého vlkodlaka.

Bylo hrozné sledovat tuto proměnu, i pro Severuse, který byl zvyklý pozorovat ohavné přeměny způsobené Mnoholičným lektvarem a podobnými lektvary. Lehce se otřásl, když tohle skončilo a Draco klidně ležel, jen se mu po tomto náhlém otřesu občas zacukala nějaká končetina.

Oba dospělí se váhavě přiblížili ke kleci, jejich zvědavost byla patrná a v Severusově případě téměř se rovnající s jeho odporem.

Draco byl menší než Lupin, ale to nebylo vlastně překvapení. I tak Severus mohl říct, že kdyby se postavil, mohl by být dostatečně velký na to, aby umkl každou zkušenou čarodějku nebo kouzelníka. Také byl téměř čistě bílý, určitě je to rarita mezi lykantropy, kteří měli sklon k černé nebo běžně hnědé. I v této podobě měl hubené a dlouhé nohy. Mistr lektvarů mohl jen hádat, že mohl být hrozně rychlý, když by chtěl.

Opět rychle ustoupil.

Sestřička se na něj podívala s výrazem odhalující údiv, který se pokusila ukrýt: „Co budeme dělat? Jen tady s ním zůstaneme?“

Mlčky přikývl. Skutečně se nic jiného nedalo dělat.

A co zítra v noci? A za pár měsíců? Severusi, nemůžeme ho stále takto zavírat!“

Nespokojeně na ni zíral: „Já si tohle uvědomuji. Toto opatření je jen dočasné. Zítra uvidíme, jestli si dokáže udržet svou mysl během přeměny. Pokud ano, klec už nebude potřeba.“

Sestřička nepřítomně přikývla: „Kde zůstane? Samozřejmě, že je zde vítán, chudáček, ale nejsem si jistá, že by byl šťastný -“ 

Profesor si odfrkl: „Ne, jaksi pochybuji, že by byl tady spokojený. Budu mluvit s Albusem, abychom mu našli jeho vlastní místnost, kterou by mohl obývat v této době měsíce.“

***

O několik dlouhých hodin později – hodin, na které si Draco jen matně vzpomínal – se probral a omámeně zamrkal, právě ve chvíli, kdy viděl Severuse jak na něj neomaleně hází deku, která ho zasáhla přímo do obličeje, než se usadila přes něj.

Otevřel svá ústa, aby protestoval proti takovému potupnému zacházení, když vtom dostal šok, protože svůj hlas slyšel jako skřípavý a sotva slyšitelný. Zakašlal a podíval se na sebe, přičemž si s hrůzou uvědomil, že tato deka byla jediná věc, která ho kryla. Popadl ji, vzhlédl a viděl škodolibě pobaveného profesora, který vycházel z velké kovové klece, jež ho obklopovala.

V tento okamžik se mu vrátily vzpomínky. Rychle zbledl a na své rozpaky z nahoty zapomněl.

Draco.“ Hluboký hlas Mistra lektvarů upoutal jeho pozornost a na okamžik ho uklidnil. Severus stál a držel pro něj otevřené dveře od klece a vyčkával. „Nebudu tady stát věčně,“ obořil se náhle, s tónem jako vždy netrpělivým. 

To stačilo více než jakékoli útěchy madame Pomfreyové, které mohla nabídnout a vyburcovalo ho to k tomu, aby se opět pohnul. Kdyby Severus byl pořád podrážděný a schopný ho kritizovat, znamenalo by to, že je svět stále do určité míry stejný.

Se zdráháním šel ven, přitom ho bolel každý pohyb. Deku měl ovinutou kolem sebe jako osušku, i když ji upjatě svíral u svého krku, čímž si vysloužil protočení očí od svého kmotra. 

Bez varování se otevřely dveře této zmenšeniny nemocniční místnosti a dovnitř přichvátala sestřička, která držela hezky složenou kupku z Dracova hábitu a spodního prádla. Blonďák zčervenal, rozhořčený kvůli jejímu neohlášenému vstupu, a přitom úzkostlivě kontroloval, jestli mu není vidět ani kousek kůže, který nechtěl ukázat.

Už je to tu, můj drahoušku,“ prakticky zazpívala, její vynucené veselí ho dráždilo. Umístila svazek na stranu jednoho lůžka v této místnosti, než se obrátila a prohlédla si ho. „Takže se oblékněte a já připravím jídlo, které na vás bude čekat v hlavní nemocniční místnosti.“ 

Sotva řekla tato slova, náhle si uvědomil, jak byl opravdu hladový. Kdy ve jménu Merlina naposledy jedl?!

To by bylo vítáno, Poppy,“ odpověděl Severus chladně místo něj.

Sestřička přikývla a opět zmizela, nechala tak staršího muže, který se obrátil s vážným pohledem na mladšího: „Až se najíš, dovedu tě na žádost ředitele do jeho pracovny. Musíme projednat tuto situaci.“

Draco v tichosti pozoroval jak kmotr následuje sestřičku a zavírá za sebou dveře, aby poskytl blonďákovi soukromí na obléknutí.

***

U snídaně už zase bylo příliš nápadné prázdné Malfoyovo místo. Harry se zmateně podíval na svého nejlepšího přítele, když Ron upřeně zíral na prázdné místo, které blonďák obvykle zabíral a zíral na něj přes svou misku s kukuřičnými lupínky. Bylo to směšné, zdálo se, že Malfoy štve Rona víc, když nebyl nablízku.

Co myslíš, že chystá?“ zamumlal zrzek s plnou pusou cereálií, načež Hermiona znechuceně pokrčila svůj nos přes horní okraj své knihy.

S povzdechem protočila své oči: „A co na tom záleží? Upřímně, myslíš, že nemůže být den, aniž bys ho viděl...“

Tak to není!“ protestoval Ron rozhořčeně. „To je prostě... Vsadím se, že něco chystá! Slyšeli jste Zmijozely jak se po něm ptají. Ani oni nemají ponětí, kde je!“

No a?“ přerušil ho Harry. „Možná je zrovna... nemocný nebo tak. Mohl by být v nemocničním křídle.“ Nakrátko se pozastavil nad tím, že to bylo od něj ironické, když se tak zoufale snažil, aby ochránil Malfoyovo tajemství, ale tuto myšlenku odsunul stranou. 

Druhý chlapec zakroutil hlavou: „Kdepak, Ginny tam byla včera potom, co nějaký lektvar na ni vybuchl v Křiklanově třídě. Říkala, že tam Pomfreyová nebyla – jen nějaká zaskakující lékouzelnice, která ji ošetřovala – ale žádný Malfoy.“

Rone!“ Hermiona náhle praskla a sklopila svou knihu, aby se na něj přísně podívala. „Prosím, řekni mi, že se opravdu nezajímáš o Malfoye?!“

Harry se hihňal do své dýňové šťávy při pohledu na tvář svého přítele.

Já – No – Chci říct – Hermiono! Takto jsem to nemyslel! Já se o něj ‘nezajímám‘, prostě chci vědět, co dělá! Mám z toho špatný pocit. Asi něco plánuje...“

Dívka na něj zírala, s bezvýrazným výrazem a hlasem: „Ano, to dává dokonalý smysl. Výjimečně se stane, že je pryč, vlastně nám poprvé za celé roky z našich životů nedělá peklo – jak to, že jsem si toho nevšimla? Je zřejmé, že plánuje naši zkázu.“

Harry se zase chechtal, zatímco kousnul do blízkého toastu a v duchu byl rád, že mu Hermiona nevědomky pomáhá.

Ron se zamračil: „Dobře, fajn. Ale mohl jsem to dělat bez sarkasmu, víš...“

Na to jenom podruhé protočila oči a vrátila se ke svému čtení.

S viditelnou snahou, aby změnil téma, Harry přemýšlel na pár sekund, než nenuceně prohodil: „Takže... první Famfrpálový zápas sezóny bude příští týden.“

Tohle ihned otevřelo tuto diskuzi, jak Harry věděl. Ron se brzy zapojil do debaty s Harrym a Ginny, která seděla poblíž, o nejlepší strategii, kterou použijí proti Mrzimoru. Důkladný argument byl zbytečný, vážně, vzhledem k tomu, že Jezevčí kolej nebyla v žádném případě hrozivou konkurencí, které budou čelit, zvláště na začátku této sezóny, ale toto zajímalo zrzavého stratéga dost na to, aby zapomněl na Malfoye a to bylo vše, kvůli čemu si Harry dělal starosti.

Po pěti minutách se do hovoru naklonila Hermiona, aby je přerušila. „Máme dvě minuty na to, abychom se dostali na první hodinu. Pokud už jste skončili...?“

Po napití posledního doušku šťávy, Harry vstal s ostatními a odcházeli k dvoukřídlým dveřím na konci Síně. Sotva udělal dva kroky, když ho přísný hlas přinutil zastavit. 

Pane Pottere!“

Skupina se otočila a uviděla McGonagallovou, která k nim pochodovala.

Pane Pottere, prosím, připojil byste se ke mně na pár minut?“

Harry se ohlédl na Rona s Hermionou, kteří vypadali upřímně zvědavě: „Ehm, paní profesorko, já mám hodinu...“

Zamítavě to odmávla: „Už jsem oznámila vašemu profesorovi, že se opozdíte.“ A s tím ho vzala za loket a začala ho málem táhnout po svém boku. Ostatním rychle řekla: „Vy oba můžete jít. Jsem si jistá, že pan Potter bez vás přežije tuto krátkou chvilku.“ 

Se zamračením se Ron otočil a Hermiona rychle pospíchala za ním.

Nyní, když se sami pohybovali hradebními chodbami, se Harry váhavě zeptal: „Ehm, paní profesorko? O co jde?“

Profesor Brumbál si vás přeje vidět.“

Kvůli č-čemu? Je to věc Řádu -?“

Pottere!“ zasyčela McGonagallová mrzutě. „Musíte být tak netaktní?“ Rozhlížela se, ale nikde nebyli žádní studenti, kteří by to zaslechli. „Ne, není,“ konečně odpověděla, její hlas byl tišší než Harryho. „Souvisí to s panem Malfoyem.“

Och.“ Harry si rezignovaně povzdechl a očekával hádku, bez které by se opravdu rád obešel.

***

Brumbálova pracovna, místo, které Harry vždy považoval za celkem prostorné, nyní bylo přeplněnější než kdy předtím.

Jakmile vstoupili, McGonagallová se prohnala kolem Harryho a postavila se vedle Snapea, jehož černá postava se zdála dominantnější než kdykoli jindy. Stočil svůj pohled na Nebelvíra, jako by byl Harry osobně zodpovědný za to, co se stalo. Malfoy vykukoval zpoza Mistra lektvarů. Výjimečně nebyl v blonďákově výrazu úšklebek nebo zlostný pohled. Ve skutečnosti vypadal... unaveně. Tmavé kruhy pod jeho očima byly zvýrazněny příliš bledou pletí. 

Nedaleko stála madame Pomfreyová a vyhlížela ze svého místa. Nepohodlně se ošívala a její ruce kroutily s látkou její sukně. A ve vzdáleném koutě místnosti, kde se sám zjevně snažil ukrýt, byl Remus Lupin. 

Ředitel byl usazen za svým stolem a vesele rozdával sladkosti každému, kdo byl na dosah. Vzhlédl, když přišli, s očima, které zářily zájmem.

Á!“ ozval se spokojený výkřik. „Konečně jsme všichni tady.“

Snapeův suchý hlas se klidně nesl vzduchem: „Pokud by vás to zajímalo, rádi bychom věděli z jakého přesného důvodu jsme tady...?“ 

Ředitel na něj upřel jasný pohled, než pokračoval: „Jak někteří z vás možná už uhádli, my co jsme tady, jsme jediní, kteří víme o nešťastné události, ke které došlo před dvěma dny.“

Harry se rozhlédl, když to stařec řekl a uvědomil si, že to tak je.

To ne,“ McGonagallová náhle promluvila a kroutila hlavou. „Albusi, a co ti čtyři studenti, kteří byli s panem Malfoyem...?“

Možná poprvé ve svém životě byl Harry svědkem toho, kdy se Brumbál tvářil rozpačitě: „Oni... oni nebudou problém.“

To jste neudělal!“ promluvil Snape, přitom se tvářil překvapeně.

Ach Albusi, opravdu!“ vybuchla McGonagallová. „Použít Zapomeňte na studenty...“

Harryho obočí vystřelilo nahoru, když mu konečně došlo, o čem to mluví. Není divu, že se Pansy každého ptala a sháněla se po Malfoyovi. Ona si to nepamatuje!“

Bylo to nutné, Minervo,“ řekl ředitel klidně. „Nyní nás zůstalo jen sedm. Musím vás všechny tady požádat o mlčenlivost. Pane Malfoyi, když o svém tajemství promluvíte, budete z tohoto požadavku vyloučen, stejně jako já a ostatní.“ 

Zmijozel nereagoval, kromě sklopení svých očí.

Brumbál pokračoval: „Na této škole jsou zákony, které velmi jasně uvádí, že případy jako tyto nemohou být neoznámeny, i kdyby jen kvůli bezpečí studentů a členů učitelského sboru.“ Harry nepropásl Malfoyovo ošití na tato slova. „Nicméně bych vás rád požádal, abyste mi udělali osobní laskavost a tyto zákony ignorovali.“

Nikdo z dospělých se netvářil zvlášť překvapeně. Blonďák ale vzhlédl s jasně překvapeným výrazem.

Krátce nato se do starcových očí vrátilo jiskření, když se díval na chlapce, ale opět zvážněl, když se zaměřil na ostatní: „Chtěl bych vás všechny požádat, abyste přísahali slib mlčenlivosti, než se tato věc rozšíří.“ 

Dospělí okamžitě přikývli, i když nikdo nic neřekl. Harry se na každého podíval a uvědomil si, že na tohle čekali.

Pár okamžiků prošlo, než si také uvědomil, že vyčkávavé oči byly stočené na něm.

Trhnul sebou a lehce zčervenal: „Och, jo, jasně.“

Výborně!“ Brumbál s úsměvem tleskl svýma rukama. Pak se podíval na Zmijozela, který se tvářil zmatený tímto jednáním. „Je toto řešení pro vás přijatelné, pane Malfoyi?“

Blonďák zamrkal a pak mírně svraštil čelo: „Proč?“ zeptal se, jeho hlas byl chraptivý. 

Nad půlměsíčkovými brýlemi měly modré oči náhle smutný pohled: „To proto, můj chlapče, že tímto způsobem vám můžeme ukázat aspoň nějaké milosrdenství. Alternativou je odhalení toho, co se stalo světu a sledovat jak to zničí vás a profesora Lupina, vše kvůli něčemu, co byla nehoda. To co se vám stalo, bude všeobecně známo. Jisté... výsady, na kterých jste byl zvyklý vyrůstat, budou ztraceny.“

Draco zíral do očí starce a náhle pochopil, co bylo přesně naznačováno. Najednou měl vizi Luciosovy reakce. Jeho otec bude rozzuřený. Ne, hůř, bude se za něj... stydět. Bude se k němu neznat. A vydědí ho!

Zmijozel viditelně zbledl dokonce víc, čímž znepokojil všechny v místnosti. Draco usilovně přemýšlel, zatímco ho čím dál tím více zasahovala nevyhnutelná pravda. Pokud tohle vyjde najevo, bude odříznut od jména Malfoy a od jmění. Získat vlastní peníze bude téměř nemožné, pokud kouzelnický svět bude vědět, co se mu stalo. Nikdo by ho nezaměstnal – ne, že by Malfoyové měli dokonce potřebu pracovat, v prvé řadě. Ale pokud ho jeho otec vydědí, jakou možnost volby by mohl mít? I nejmenší věci, ze kterých se těšil, jako školní Famfrpálové zápasy, by pro něj už nebyly dostupné, ne s předpisy vztahujících se na účast kouzelných tvorů. 

On... on dopadne jako Lupin! Oblečený v ošuntělém svetru na zapínaní a závislý na Brumbálovi!

Zcela náhle se cítil dost zle.

Draco, asi by tě někdo z nás měl doprovodit zpátky do nemocničního křídla.“ Severusův hlas ho prudce přivedl zpátky do reality.

Celá místnost na něho zírala s různícími se stupni zájmu. Napadlo ho, že jeho naprostá hrůza musela být vidět na jeho obličeji.

Zakroutil hlavou a obrátil svou pozornost k Brumbálovi: „A pokud nikdo neví... co se stane?“

Ředitel se tvářil jakoby byl rád, že Draco vidí tyto věci jako on: „Samozřejmě, že si ponecháš volbu o tomto někomu říci, komu budeš chtít. My ostatní nebudeme pouze schopni říci jediného slova o tvém stavu nikomu mimo tuhle místnost. I když tě musím varovat, že naše tajemství nezastaví lidi, kteří na to sami přijdou, pokud budou hádat nebo odhalí pravdu. Budeš muset být opatrný.“

Draco přikývl, než vrhl letmý, zlý pohled na staršího vlkodlaka, který byl ještě schoulený ve svém koutě: „A co on?“ prskl blonďák.

Brumbál na stole udělal věžičku ze svých prstů: „Je zřejmé, že ministerstvo nepřijme žádná opatření. Vlastně jsem o této věci mluvil se Severusem. Doufal jsem, že udržím profesora Lupina tady, aby vám pomohl tímto projít, můj drahý chlapče. Myslím, že budete potřebovat jeho radu v nadcházejících měsících. Tato varianta je pro vás lepší, než kdybyste se s tím vyrovnával sám, bez varování toho, co vás čeká.

Draco se tvářil zuřivě: „Ne! Proč je mu tady dovoleno zůstat potom, co udělal?!“

Myslím, že to byla má otázka, Albusi,“ zašeptal Snape chladně.

Stařec si povzdechl: „Kdybyste tentokrát oba důvěřovali mému úsudku –“

On mě napadl!“ Malfoy prakticky ječel, jeho zlost překonala auru vyčerpání, která z něj předtím vyzařovala. „Udělal mě tím, čím je! Nestrávím ani minutu v jeho blízkosti, když nemusím! To poslední, co si zaslouží je být vyhozen!“ 

Harry poslouchal tento argument s narůstající panikou. Věřil, že Brumbál najde způsob, jak přesvědčí Zmijozela, ale bylo dost zřejmé, že Malfoy nechtěl poslouchat.

Nakonec se Brumbál záměrně předklonil s vážným výrazem: „Pane Malfoyi, prosím vás, abyste se v mé pracovně uklidnil. Velmi dobře pochopím, když odmítnete nabídku pomocné ruky, ale chápejte, že v této škole Remus Lupin zůstane profesorem –“

Ale to není fér!“ Blonďákův hlas rychle získal tón někoho, kdo je zvyklý dostávat to, co chce a hned. Harry vydechl úlevou, protože věděl, že Malfoy právě ztratil poslední argument.

Poprvé se váhavý hlas odvážil promluvit, když Remus Lupin postoupil dopředu: „Albusi, asi to bude lepší –“

To stačí,“ promluvil Brumbál jasně a tím je všechny umlčel. „Přinejmenším si myslím, že jsme se shodli na tom, že nejlepším řešení je utajení. Pane Malfoyi, potom volba bude na vás, zda někomu jinému řeknete, co se stalo. Mezitím můžete důvěřovat našemu mlčení.“ Ředitel zvedl svou hůlku a chvilku tiše šeptal, než se na ně podíval zpátky. „Přísaháte?“

Přísahám,“ první promluvil Snape s klidným hlasem. Hvězdička stříbrného světla vystřelila z ředitelovy hůlky a zasáhla Mistra lektvarů do hrudi, kde zmizela s mírným zábleskem.

McGonagallová ho následovala, mumlající ta samá slova a další stříbrné světlo v ní zmizelo stejným způsobem. Jeden po druhém slibovali, i když Remusův hlas byl zatížen váháním a vinou. Když ředitelovo kouzlo zasáhlo Harryho, měl pocit jakoby se podivná váha usadila uvnitř jeho hrudi, ale po chvilce si na to zvykl.

Nakonec Brumbál sám pronesl toto závazné slovo: „Přísahám,“ a poslední světlo vystřelilo k němu. Na několik vleklých okamžiků se v místnosti usadil slabý tlak magie, než nakonec zmizel.

Ředitel odložil svou hůlku a rozhlédl se po místnosti: „Můžete se vrátit k tomu, co jste dělali,“ řekl jim jednoduše.

Harry se zamračil. Co? To bylo ono?

Profesore Lupine, pane Malfoyi, můžete si vzít volno, pokud cítíte potřebu.“

Remus zakroutil hlavou: „N-ne, to je dobrý, Albusi. „Budu v pořádku, abych učil.“

Malfoy si tvrdohlavě založil své paže: „Nebudu celý den dřepět v nemocničním křídle. Půjdu na vyučování.“ Ignoroval Snapeův nesouhlasný pohled.

Brumbál přikývl: „Dobrá. Pane Malfoyi, Severus mě požádal, abych vám udělil vlastní pokoj určený pro tuto dobu měsíce. Ale snad to bude přitahovat méně pozornosti, když v něm zůstanete stále, než jen tři noci v měsíci.“

Blonďák si povýšeně odfrkl, ale nebylo těžké vidět radost v jeho očích: „Fajn,“ nepříjemně se utrhl, aby se ujistil, že každý věděl o tom, že je rozčílený.

Přesto ředitelovy oči opět jiskřily pobavením: „Když si budete přát, můžete rozšířit fámu, že váš otec platí takové soukromí. Jsem si jistý, že tato bílá lež bude uvěřitelná.“ 

Harry protočil oči. Malfoy, který to zahlédl, na něj vrhl zlý pohled.

Proč nebylo na Pottera použito Zapomeň stejně jako na Pansy a Blaise?“ zeptal se s úšklebkem. „Merlin ví, že tady není vítaný.“

Harry si odfrkl: „Možná jsem spolehlivější než párek hadů,“ odsekl, snadno upadl do starého zvyku, který si vytvořil s Malfoyem.

S povzdechem ho McGonagallová vzala za jeho rameno a tlačila ho ne příliš jemně směrem ke dveřím: „No tak, Pottere. Je čas jít.“

Malfoy nasadil úšklebek, když je sledoval, dokud mu Snape neudělal skoro to samé a vyváděl ho netrpělivě z pracovny.

 

« 3. kapitola « » 5. kapitola »


10.09.2009 18:15:26
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one