Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Cathrin Kay, darken, Dobby, Elis, enedaka, gleti, Ivet, KiVi, Leesil, MIREK, Paulik666, Sanasami, Saskya

Alcea

40. kapitola: Do temnoty

Severus neměl vysoké mínění o těch, kteří vystavovali pravidla a pokyny. Bylo nešťastné, že se sám stal takovým jedincem.

Hranice školních ochran byly již nedaleko. Jakmile je překročí, bude s to se přemístit, a doufat, že dorazí do Prasinek dřív, než většina Řádu. Zatracená smůla, že Brumbál uzavřel letaxovou síť během několika okamžiků tak brzy, čímž mu znemožnil použít krb, aby se tam dostal. Jak Minerva řekla, jediným použitelným krbem pro letaxování byl ředitelův, a ten představoval spojení s ostatními.

Podíval se na oblohu, všímaje si, že se schyluje k západu slunce. Nepotrvá dlouho, než jeho úsilí přijde nazmar.

Přidal do kroku.

Bylo to šílené, říkal si zase. Na co ve jménu Salazara myslel?! I když jednal, jeho pohyby byly téměř automatické, a nemohl přijít na logické vysvětlení. Nikdy nebyl sobecký, šlechetný, nedbalý nebo zpropadeně sebevražedný – což se tohle dalo za to pokládat – tak na co si to teď hraje?! Přece tohle je jen Lupin. Copak se vždycky nedomníval, že by se něco takového mohlo stát...?

„Jak je to pro muže hloupá, ubohá a neschopná výmluva! Věděl jsem, že se mi to vymstí a –“

Za ním se kdosi nevěřícně posmíval.

Otočil se s vytáhlou hůlkou a namířil – nic. Zamrkal a zmateně se rozhlížel.

Na okamžik se vzduch před ním zčeřil, než se ustálil a odhalil –

Pottere!“ zavrčel, nevolí překonával zmatek. „Co tady děláte, promerlina – Draco?!“

Oba chlapci se objevili vedle sebe, a vyklouzli zpoza záhybů něčeho, co byl bez pochyb Neviditelný plášť. Jeho oči se zúžily, snaže se přijít na to, kterému z nich patřil, než se rozhodl pro Nebelvíra. Draco, jak věděl, by se jím vychloubal již dříve, kdyby vlastnil takovou věc.

„Jak jste se sem dostali?“ nemohl si pomoci, ale vyštěkl to dřív, než si uvědomil, jaká to byla hloupá otázka, vzhledem k jejich maskování. „Oba se okamžitě vraťte dovnitř! Máte vůbec nějakou představu –“

Zmijozel se protlačil kolem Harryho, přistoupil před Mistra lektvarů a neohroženě zíral do jeho tváře: „Vím moc dobře, kam jdeš, Severusi. A proč. My jdeme s tebou.“

Severus se popuzeně nasupil. Drzý malý spratek. Strávil příliš mnoho času s Potterem. Jak se opovažuje mluvit tak troufale?!

Zlostně zúžil oči: „Zmizte mi z očí, okamžitě, a možná se vyhnete školnímu trestu po zbytek svých životů.“

V Dracově výrazu nebylo takřka zachvění: „No, a k tomu. I kdybych se chtěl vrátit do školy – což, musím přiznat, zní lákavě – nemůžu. Má smlouva s Brumbálem mi to nedovolí.“

Mistr lektvarů překvapeně zamrkal, stejně jako Potter, a oba zírali na blonďáka.

Draco pokrčil rameny: „Ani mě to nenapadlo, dokud jsme nebyli v půlce cesty sem a uvědomil jsem si, že jsem člen Řádu. A já ti jaksi musím pomoci.“

Starší muž se ušklíbl: „Nebuď směšný. Ředitel tím určitě nemyslel něco tak hloupého jako toto. Hned se vrať do zmijozelské společenské místnosti –“

„Já to myslím vážně, nemůžu,“ ohradil se Zmijozel. „Když už nic jiného, tak musím jít s ním.“ Ukázal na Pottera, který vzdorně stál po jeho boku. „A jak sis mohl všimnout, plýtváme tady časem. Pokud hodláš tohle dát –“ ukázal k lahvičce lektvaru, kterou Severus stále držel – „Lupinovi před východem měsíce, tak by sis měl pohnout.“

Mistr lektvarů se napjal, věda, že hoch má pravdu. Podíval se dolů na vzorek Vlkodlačího lektvaru, který rychle sevřel, pak na oblohu, a v duchu se proklínal.

Opět vykročil, vědomý toho, že jej oba následovali: „Řekl jsem, abyste se vrátili! Jako bradavický profesor vám nedovolím pokračovat v této hlouposti. Krom toho, doufám, že jste nečekali, že vás milerád přemístím do bitvy –“

„Tohle zvládnu sám,“ řekl Draco klidně, čímž si od Harryho vysloužil další překvapený pohled.

„Ty se dokážeš přemísťovat?“

Zmijozel si odfrkl: „Ale jdi. Vážně si myslíš, že by mě otec naučil všechno o Černé magii a opominul základy?“ Na chvíli nastalo ticho, než se znovu ozval Dracův hlas: „Tak jako tak, jak jsem říkal. My jdeme s tebou, Severusi – protože jsem zavázaný pomáhat členům Řádu, pokud jsem toho schopný, a taky jsem nucen se oddávat Potterovu šílenému hrdinství –“

„Takhle to nemusíš říkat...“

„Navíc,“ pokračoval Zmijozel, přičemž použil svůj nejlepší přemlouvavý tón a ignoroval Potterovo zamručení. „Copak si nemyslíš, že bude dobrá ochrana, když za tebou bude stát vlkod- kouzelník jako jsem já?“

Severus po něm hodil zvláštní pohled, když si říkal, proč se hoch vyhnul zmínce o vlkodlacích. Přesto toto nedůležité pozorování rychle odsunul z mysli a nahradil ho důležitějšími věcmi: „Abych pravdu řekl, nemohl bych přemýšlet o něčem méně uklidňujícím,“ protáhl Mistr lektvarů. „A teď naposledy, zmizte! Opravdu si myslíš, že je praktické zavést Pottera přímo k armádě Smrtijedů?!“

„Ne, a přesně tohle jsem mu řekl. Bohužel, zdravý rozum je sotva silnou stránkou Nebelvírů –“

„Draco!“

„Má silná stránka je, že se mi podařilo přežít několik podobných situací, a ujišťuji tě, že najdu jiné způsoby, jak se tam dostat na vlastní pěst. Nemyslíš, že je lepší nás tam mít pod dohledem?“

„Nepotřebuju váš ‚dohled‘!“ ohradil se Nebelvír rozhorleně.

Blonďák se na něj podíval, čímž připomněl svému společníkovi, že ví, jak jednat se Severusem.

Mistr lektvarů ucítil, když prošel ochranami, jak k němu na okamžik přilnuly, než povolily. Bez nich cítil, že je jeho magie mnohem silnější, protože byl osvobozený od některých omezení Bradavic, které měly stanovené.

Oba chlapci se k němu postavili a tvářili se stejně tak neústupně jako dřív. Zúžil oči na Pottera, který vypadal otravně nedotčen.

Draco se na něj klidně podíval: „Severusi, jsi můj kmotr,“ uculil se. „Jsi má rodina. Loajalita k ní vyžaduje, abych šel s tebou.“

Muž se ušklíbl a díval se skepticky. Nikdy za celý svůj život neslyšel něco tak neupřímného: „Nemáš žádnou loajalitu,“ podotkl. Nebyla to urážka, pouze uvedení faktu.

Blonďák se kousavě uculil: „Jen proto, že to tak často nedávám najevo, neznamená, že není... Takže. Jsi už přesvědčený?“

Severus na ně hleděl se stěží potlačenou zlostí, a byl v pokušení je sám fyzicky dovléct zpátky do školy. Ale opět jeho pohled sklouzl k obloze, všímaje si, jak teď slunce viselo nízko nad obzorem.

Povzdechl si přes zaťaté zuby: „Draco, na tohle už není čas! Nechej mě samotného, pokud mi chceš pomoci. Tak splníš svůj slib Brumbálovi. Vem si Potterův plášť a vraťte se dovnitř. Pokud se vám podaří, abyste nebyli chyceni, tak vám školní trest dokonce snížím na pouhý týden.“ Od něj to byl prakticky dárek. Na oba vrhl zvědavý pohled, a všiml si, že neviděl stříbrné záhyby látky. „Kde vlastně je?“

„Ehm...“ zamumlal Potter, a zamrkal.

Dřív, než stačil říct něco dál, Draco přistoupil těsně k Nebelvírovi, ovinul paži kolem jeho pasu a jemně rukou zajel pod zadní stranu Harryho košile tak, aby se jeho prsty otíraly o teplou kůži, jen proto, že mohl: „Připrav se,“ přikázal, dech ovál tvář jeho partnera. Pak hlasitěji dodal: „Budeme za Chroptící chýší.“

Zmizeli s pronikavým prásknutím.

Severus se proklínal a aktivoval své vlastní kouzlo, když se soustředil na představu zasněženého vrcholku kopce za chýší.

Příliš pozdě ucítil jak cosi zezadu sevřelo jeho košili jen zlomek vteřiny před svým přemístěním. Nebyl s to kouzlo odvolat, a tak jeho kouzlo také obestřelo to neznámé, a bylo unášeno s ním, když zmizel.

***

Jeho přistání bylo mnohem méně ladnější než obvykle kvůli váze navíc. Zapotácel se na stranu, a byl vděčný, že se mu podařilo stabilizovat o zeď chýše předtím, než se otočil. Opět nikoho neviděl kromě Pottera a Draca, kteří na něj zírali s vytřeštěnýma a nervózníma očima. Okamžitě věděl, že mají něco společného s neznámým pasažérem.

Ten plášť. Někdo jiný použil Potterův zatracený plášť!

Instinktivně se podíval dolů a uviděl dva páry stop, které od něj ustupovaly a tiskly se do sněhu. S úšklebkem se naslepo natáhl a stiskl vzduch, přičemž ucítil, jak jeho prsty vítězně sevřely jemnou látku. Trhl s ní a byl odměněn pohledem na vyděšenou Grangerovou s Weasleym, kteří se tvářili, jako by měli strach, že by je mohl na místě zabít. Vskutku, Weasley se dokonce postavil před dívku v záchvatu směšně hrané statečnosti.

„Vy...! Vy...!“ Mlčky sršel zlostí, neschopen přijít na nějaké dost ostré pokárání.

Grangerová si hrůzou zakryla ústa: „Nemůžu uvěřit, že jsme to právě udělali! Říkala jsem, že nás zabije!“

„Klid, Grangerová,“ zamumlal Draco, když se s Harrym rychle postavili vedle odhalené dvojice. „Žádné unáhlené pohyby.“

Doufala, že si dělá srandu.

„Vy... Vy idioti! Máte vůbec nějakou představu, jak byl nebezpečný tento kousek?!“ Potlačoval nutkání se ohánět svou hůlkou – právě včas si připomněl, že tohle jsou děti, a takové, které by měl chránit. Pokud je nakonec samozřejmě nezabije kvůli této čisté hlouposti. „Mohli jste rozštěpit mě nebo sami sebe! Ze všech hloupých –“

„To napadlo Malfoye!“ vybreptnul Weasley, a vyčítavě ukázal na blonďáka, který mu věnoval bezvýrazný pohled.

„Och, jak milé...“ sykl Zmijozel a zúžil oči.

Zrzek rozpačitě pokrčil rameny.

Severus se zhluboka nadechl, jeho myšlenky už vířily nejméně tucty nápaditých trestů, kterými by se rád zabavil. Ale na to musel bohužel počkat. Už bylo strašně málo času nazbyt...

„To. Je. Všechno,“ zavrčel. „Draco! Okamžitě vem všechny zpátky do školy! Doufám, že tě to také vysílí. Vraťte se do svých společenských místnosti a vyčkejte do mého návratu. Nemyslete si, že se o tomto ředitel nedoví!“

Harry se dostal blíž k čarodějce v jejich středu, protože byl znepokojený tím, jak zbledla.

Severus se od nich otočil, rychle přešel ke kraji chýše a nakoukl za roh. Teď když mu na chvíli přestala hučet krev zlostí v uších, slyšel zvuky bitvy pod nimi. Upřeně se díval dolů na ulice Prasinek, a viděl obyvatelé vesničky, jak ze všech sil odráží houf Smrtijedů, kteří je napadali. Zatím mohl říct, že Řád ještě nedorazil, ať už z jakéhokoli důvodu, a chabá obrana obyčejných čarodějek a kouzelníků sotva vydrží moc dlouho.

Přimhouřil oči a přejel scénu před sebou, ale byl zjevně příliš daleko, aby z tohoto výhodného místa rozeznal Lupina.

Znenadání vycítil svého kmotřence vedle sebe, který si také prohlížel stav vesnice: „Není tu nikdo, kdo by jim pomohl kromě nás,“ zašeptal vážně. „Nejsme neschopní, Severusi. Dokážeme bojovat.“

Ušklíbl se a podíval se na blonďáka: „Snažíš se mě zmanipulovat, Draco? Řekl jsem, abyste se vrátili. To jsem myslel vážně. Budeš dost litovat, pokud bys mi v tomto odporoval.“ Vytáhl svou hůlku a připravil se od nich odejít, zaváhal, když se podíval na chlapce. Nemohl dát najevo sympatie, ne za přítomnosti ostatních puberťáků, ale potýkal se s nutkáním předat nějakou zprávu. „Draco... věřím, že mě poslechneš.“

A pak se obrátil a spěchal z vrcholku kopce, opatrně, aby neuklouzl na sněhu a snažil se o neslyšný příchod, když vstoupil do boje.

Draco ho bezvýrazně sledoval, jak odchází. Harry přišel k němu: „Chce abys byl v bezpečí. Neposlechneš ho?“ Draco si nevšiml vážného pohledu, který se vplížil do tváře jeho druha.

Místo toho se pozvolna podíval na Nebelvíra: „Co na to říct? Má pravdu. Nemám žádnou loajalitu.“ Otočil se a oslovil další dva: „Vy dva to pořád chcete?“

Hermiona na něj zírala s vykulenýma očima: „M-myslel to vážně? Poví o tom ředitelovi?“

Draco protočil oči: „Merline, Grangerová. Jako by vám Brumbál neprominul horší věci. Stejně mu to nemůže říct. Nemá tady být sám, a nevadí, že je náhodou zodpovědný za to, že jste tady. Nemůže nás nahlásit, aniž se sám dostane do větších potíží, než už je...“

Vypadala, že se jí nepatrně ulevilo, když si uvědomila, že má pravdu. Jen si přála, aby si Draco byl jistý svými přemísťovacími schopnostmi k přenesení více lidí než Harryho, a tak se alespoň mohli vyhnout trestuhodnému činu se potají svést s podrážděným Mistrem lektvarů...

Ron přešel tam, kde stáli, natáhl krk a právě včas se podíval dolů na bitevní pole, aby viděl, jak Mistr lektvarů vrhá kletbu, která zezadu srazila jednoho ze Smrtijedů: „Zatraceně. Nikdy bych si nemyslel, že budu fandit Snapeovi...“

„Už věříš, že není na druhé straně, Weasley?“

„Jdi do háje, Malfoyi.“

Harry stočil oči k obloze, všímaje si, že se změnila na jasně oranžovou, když slunce kleslo ještě níž k obzoru, a vrhalo na Prasinky výrazné červenozlaté odstíny.

„Pokud se to chystáme udělat, tak si musíme pospíšit,“ řekl náhle, když se ujal povědomé autority, která se vždy objevovala na BA setkáních a v situacích, kdy šlo o život nebo smrt. Zaváhal a pak se pozvolna otočil ke Zmijozelovi.

Draco viděl v jeho výrazu, k čemu se chystá jen o zlomek vteřiny později, ale příliš pozdě na to, aby ho zastavil.

„Zůstaň tady, Draco. To je... to je příkaz.“

Zmijozel sebou trhnul, jako by dostal facku, a zíral na něj: „Ne, ne-“

„Myslím to vážně,“ řekl, v nápodobě Severuse. A s tímto řečeným se Harry otočil a upřeně se díval na bitvu, s hůlkou v ruce.

Hermiona se tvářila téměř tak šokovaně jako Draco, zírajíc na svého přítele s otevřenou pusou: „Harry, určitě...“

„Co se děje?“ zeptal se Ron, byl stejně tak bezradný jako vždy, když se díval mezi zděšenou kamarádku, tvrdohlavého Harryho, a zcela zaskočeného Zmijozela. „Nečekáš, že tady opravdu zůstane, že ne? Ne jen kvůli tomu, žes to řekl –“

„Rone, pšt,“ sykla Hermiona, šťouchajíc ho loktem.

Draco odmítavě vrtěl hlavou, i když cítil donucení, které se na něm usadilo. Cítil, jako by si vlk sám sedl na zadek a trpělivě čekal na návrat svého druha, kdežto on nechtěl nic víc, než praštit Harryho za tuto naprostou drzost, a pak ho držet tak blízko jak bylo v lidských silách.

„Co si ksakru myslíš, že děláš?!“ zeptal se mrazivě tichým hlasem.

Harry udělal tu chybu, že se za ním podíval, a zjistil, že váhá, zachycen čistou citovostí, která vyzařovala z blonďáka: „Promiň, ale nemůžu riskovat –“

„To není tvé rozhodnutí!“ Draco dost vztekle křičel, a zaťal své pěsti. Přesto Harry nezakolísal.

Místo toho se obrátil k druhým Nebelvírům, přičemž zcela ignoroval Dracovy rozčílené protesty, a začal klidně mluvit, vklouzávaje plynule do role vůdce, které se tak často vyhýbal: „Dobře, vzpomeňte si na BA hodiny. Oni se budou snažit zabít nebo ochromit, ne odzbrojit. Jen... ať vás nezraní. Pokud kdokoli uvidí Remuse, vrhne Relashio do vzduchu. Ostatní tak uvidí jiskry.

Ron přikývl, aby dal najevo, že rozuměl, ale rychle se mu vrátil zmatený výraz a podíval se na Zmijozela, který trhaně ukazoval palcem k sobě: „Ehm, kámo? Nechceš mi něco říct? Jako, proč je Malfoy na mrtvici, protožes mu řekl, že nemůže jít...?

Harry se na něj bezvýrazně podíval: „Ne, vážně ne. Připraveni?“

Dvojice se zmateně ohlédla, ale opět přikývli. Otočili se a šli za Harrym kolem rohu jejich úkrytu.

Harry!“

Zoufalý výkřik zastavil Nebelvíra v jeho cestě, a tak Hermiona do něj vrazila. Opět s Ronem šla stranou, a potlačovala nutkání se přímo podívat opačným směrem, protože toho velmi mnoho cítila, když byla svědkem něčeho příliš osobního mezi těmi dvěma kluky.

Krátce viděl, jak Harry ztuhl při zvuku jeho prosby, a zpozoroval, jak se provinile napjala jeho ramena, a tak si Draco pomyslel, že vyhrál. A když se Nebelvír otočil a rozešel se k němu, byl přesvědčený, že si to rozmyslel a chce se velice omluvit předtím, než bude trvat na tom, aby vlkodlak zůstal po jeho boku během toho, co stane, když tohle bylo samozřejmě jediné správné.

Vysunul vzdorně bradu, když druhý kluk stál před ním, a mrzutě čekal na příkaz, kterým by to vzal zpět.

Místo toho Harry zavrtěl smutně hlavou, a sotva slyšitelně zašeptal: „Nemůžu... Nechci, abys šel tak daleko. Musíš zůstat v bezpečí...“

S tímto řečeným sklonil hlavu a políbil Zmijozela. Zoufalý Draco sevřel jeho oblečení, chtě, aby neudělal to, co dělá. Prsty mu zaryl do těla, škrábaje ho nehty a silně ho kousnul dřív, než se Harry mohl odtáhnout. V polibku nebylo nic z citu, ale nemyslel si, že by někdy mohl vyjádřit naprostou potřebu tak jasně.

„...Já to věděl!“ Ronův hlas přerušil tento okamžik. „Já to zatraceně věděl!“

Harry se na něj letmo podíval, všímaje si znechuceného, ale rezignovaného výrazu, a pak se otřásl. Stáhl se od blonďáka, když se mu podařilo ignorovat víření v břiše po takovém polibku, a nakonec se opět k němu otočil zády.

„Jdeme,“ vyštěkl na Rona s Hermionou, přičemž pokynul, když šel dopředu.

Rozešli se a pospíchali za ním, a Hermiona vrhla jediný soucitný pohled přes své rameno.

Harry se ani neohlédl.

***

Vzrostla v něm naprosto čistá panika, když Harry opustil jejich úkryt a zmizel s kopce do chaosu, který pod nimi běsnil. Chtěl na něj zakřičet a poprosit ho, aby se vrátil, nebo aspoň zvrátil ten příkaz, a nechal ho jít s ním, ale pohled v zelených očích řekl vlkodlakovi, že Harry je zcela přesvědčený, že dělá správně.

„Sakra! Sakra!“ V zoufalství se pokusil vykročit dopředu, a následovat Harryho směr, ale vlk v jeho hlavě hned úzkostlivě zavrčel, načež strnul. Myslel si, že byl zachycen v nerozhodnosti. Byl nucený poslouchat svého druha, to se však dělilo o jeho potřebu ho chránit. Tyto střetávající se nutkání ho mučily téměř jako fyzická bolest.

„Soustřeď se, Malfoyi!“ zavrčel si sám sobě, hlas byl zabarvený nízkými tóny vlka.

Zjistil, že zuřivě přechází sem a tam jako zvíře v kleci, ale nebyl s to se pobídnout k nějaké skutečné akci. Bylo to hloupé! Každý instinkt v něm naléhal, aby chránil svého druha tak proč sakra nemůže?! Harryho slova stále doznívala ve vzduchu, stejně tak mocně jako nějaké kouzlo.

Zůstaň tady, Draco. To je... to je příkaz.“

Bezohledný mizera! Copak si neuvědomuje, že se takové donucení rovná mučení, když vlk bojuje, aby se řídil podle svých dvou základních instinktů – poslouchat a bránit – obojí se nyní příšerně střetávalo...

A potom on byl tím, kdo šel proti svému přesvědčení, aby Harryho dostal sem!

No, tak fajn. Prostě potřeboval řešení, to je vše. Potřeboval se zbavit jednoho z těch instinktů. A protože tady pokorně dřepěl a nadějně čekal na Harryho návrat, tak nebyla jiná možnost, zdálo se, že pro něj nastal čas, aby ukončil toto cvičené zvířecí jednání. Je koneckonců Draco Malfoy, a Malfoyové rozhodně nepotřebují svolení. Od kdy upadal do zvyku někoho poslouchat, tím méně ze všech Harryho zatraceného Pottera?!

To měl na paměti, když se vzchopil a opět se pustil do boje. Zabije Pottera, pomyslel si rozzuřeně, když vyšel vpřed. Jen co –

Ach Bože, bylo to jako být na vodítku! Byl si jistý, že něco skoro zlomil, když byl stržen dozadu vlkem, kterému pořád sílil vliv. Kdyby bylo dále od úplňku, jeho nápor odhodlání by právě mohl být s to zlomit donucení. Ale tak jak to bylo, s kletbou jen několik minut od jejího měsíčního naplnění, neměl šanci.

Zavrčel a frustrovaně bouchl rukou o zeď chýše, a pak po ní přejel nehty, vůbec si nevšiml, že ve dřevě skutečně zanechal rýhy.

Bylo to v hajzlu! Musel – Nemohl jen – Harry potřeboval – Do prdele!

Jeho myšlenky nebyly nikdy dřív tak rozptýlené. Panika se zhoršovala čím víc se zdržoval zde, což mu připadalo jako hodiny, během kterých jeho druh mohl být napaden, právě když byl mimo jeho dosah. Harry mohl být mrtvý, nebo umírat, i když se nad tím zachvěl. Merlinví, že Grangerová a Weasley byli sotva dostatečnou obranou, a Severus měl své vlastní problémy.

Jak mohl být Potter tak zatraceně hloupý, aby ho takto nechal?!

Ne. Soustřeď se. Jak to Grangerová říkala, když mu to tehdy vysvětlovala...? Donucení bylo vlkovým obranným mechanismem, protože si zřejmě stále myslel, že by se pokusil Harryho odmítnout, i kdyby měl nepatrnou šanci.

Mohl by?

No, nebyla tato malá zkušenost odpovědí na tuto otázku? Byl tady, zoufale se pokoušel riskovat svůj život kvůli tomu mizerovi, navzdory faktu, že mu jeho každý pud sebezáchovy napovídal, aby se pod něco schoval na tak dlouho, dokud nepomine nebezpečí. Draco Malfoy byl uznaný zbabělec. Což bylo prokázáno při četných příležitostech.

Takže musí říct něco o svých úmyslech, se kterými se vrhne proti omezením Harryho příkazu, jen proto, aby chránil toho nevděčného, pitomého zmetka.

Fajn. Fajn. Jak přesvědčit vlka, že to vážně, vážně přijal?! Co k čertu od něj čekal...?

„Já... Já to chápu,“ řekl nadějně nahlas, jako by mluvení přímo ke stvoření v něm mohlo fungovat. „Ano. On je můj druh. Já... Já jsem v tom neměl na výběr. Posloucháš mě kurva?!“ Poslední část zařval do vzduchu, jeho hlas byl přehlušen zvukem létajících kleteb a výkřiků.

Cítil se poraženě, přesunul se a opřel si čelo o zeď zchátralé stavby, za kterou se skrýval. Připadalo mu to směšné. Nic mu fyzicky nebránilo, aby sklouzl dolů po stráni a pronásledoval ostatní. Nebyly zde žádné zábrany, aby ho držely na místě. Přesto byl zde stejně tak v pasti, jako by byl ve skutečné kleci.

Nenávidím ho,“ sykl si sám sobě, a zavřel oči. „Mizera... Měl jsem být tam! Měl bych ho držet v bezpečí – ne naopak zatraceně!“ Opět zaryl nehty do dřeva, a netečně sledoval, jak se prodlužují do něčeho podobnému drápům, a jak vyškrabávají ze zdi třísky, než je znovu stáhnul.

Docela si zvykl na vlkovy rysy, které se občas projevily. Kde ho kdysi silně znervózňovaly, téměř zlomily jeho osobnost, tak teď měl dojem, že by byl ztracený bez svého mimořádného sluchu a ostatních podobných psích vlastností.

Vzdáleně ho napadlo, kdy o tom přestal přemýšlet jako o kletbě.

Ale toto bylo zbytečné odbočení. Přešel ke srázu kopce, odkud se díval dolů na vesnici. Jeho pátrající pohled hledal někoho, koho by poznal. Netrvalo mu dlouho, než si všiml záře červených vlasů určující Weasleyho s Grangerovou, která se tiskla k jeho boku. Jenže... Harry s nimi nebyl. Zaťal pěst a prohlížel si tu skrumáž, stále více zoufaleji, a pořád nebyly žádné známky po

A pak ho spatřil.

A to, co viděl, mu skoro okamžitě zastavilo tlukot srdce. Zapotácel se, a zavřel oči, jako by ten obraz dole mohl zmizet, kdyby se dost dlouho nedíval.

Nezmizel.

Bez rozmyslu, bez vědomého rozhodnutí či nějakých dalších nápadů na přijetí, se rozběhl.

Další věc, kterou vnímal byla, že těžkopádně uháněl sněhem, a zoufale se řítil za svým druhem.

 

« 39. kapitola « » 41. kapitola »


17.02.2010 18:21:40
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (119 | 20%)
Denne (121 | 20%)
Raz za týždeň (77 | 13%)
Raz za dva týždne (32 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one