Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

42. kapitola: Tajemství je ve vyprávění

Na závěr této povídky bych chtěla ráda poděkovat Dobby, která mi umožnila zveřejňovat mé překlady na její stránce a občas mi pomáhala s některými výrazy. Dále bych chtěla poděkovat Hajmi2003, která mi vždy poradila s překladem, když jsem nevěděla, jak dál. A nakonec bych chtěla poděkovat Hajmi50, která mi velmi dobře radila, jak správně překládat, a podle jejích rad je tato povídka přeložená.

Dále bych chtěla poděkovat všem, kdo si našel chviličku na napsání ať už jakéhokoli komentáře, vždycky mi to udělalo radost, a hned se mi líp překládalo s vědomím, že se vám povídka většinou líbí. A tak tuto kapitolu věnuji pro:

Aemi, Airiny, Ajka, Alexia, Anfulka, Anina, arya, Aurora, bacil, biaca, Cathrin Kay, cissy, D.D.G., darken, deborah, Dobby, Elis, emma_ai, enedaka, gleti, Hajmi50, Ivet, Jashin-chan, Jirka, katie11, Kiki, KiVi, koky, Leesil, Lucia, Marlow, mathe, MIREK, Mouldy, Nade, nalinka, Neky, Paulik666, Pegy, Sanasami, Saskya, Shelis, Sherine, Teressa, tess, Tökime, Zulík

Alcea

42. kapitola: Tajemství je ve vyprávění

Remus vlastně neměl nikdy nic proti nemocničnímu křídlu v Bradavicích v době, kdy byl student. Pastelové modré barvy a nerušenou atmosféru shledal velmi uklidňující, a ostatně tomu tak je dosud. Tiše si povzdechl z místa, kde seděl na konci jednoho z lůžek a napil se svého čaje, když jen čekal, až ho Poppy konečně propustí, aby se mohl vrátit do své malé boudy.

Úplněk skončil včera v noci. Byl zavřený ve vedlejším nemocničním pokoji, který Draco obýval během své první přeměny. Poppy a Albus vysvětlili, že jsou jen opatrní, a monitorují ho, jestli nezpozorují něco, co bylo následkem jeho týdenního uvěznění. Měli za to, že Smrtijedi mohli na něm možná zanechat nějakou kletbu, která by se mohla projevit teprve později.

Ale byl v pořádku, pokud to jako lékouzelnice byla schopná stanovit.

Opět si povzdechl, odložil šálek s podšálkem a vstal s mírným zakymácením, protože jím prošla ostrá bolest, když svou váhu přenesl na levou nohu. Poppy dala do pořádku jeho zranění, ale varovala ho, že by mohl v nadcházejících dnech cítit bodavou bolest. Stále na to zapomínal.

Bez zastavení přešel k oknu a podíval se ven na pozemky. Toužil po čerstvém vzduchu a chladu, po tom bílém zimním klidu, který viděl pod sebou. V nedávné minulosti bylo v jeho životě příliš mnoho hluku, temnoty a uzavřené izolace…

Z myšlenek ho vytrhl zvuk otevírajících se dveří. Ohlédl se přes své rameno, čekaje, že uvidí Poppy, ale místo na ní jeho oči spočinuly na jistém sklíčeném a obrýleném chlapci.

„Harry…?“

Hocha neviděl od oné noci, a tak nemohl potlačit překvapení ve svém hlase. Čekal, že se mu Harry bude vyhýbat o něco déle.

Jeho návštěvník se přišoural dál do pokoje, vypadal silně znepokojeně. Remus se slitoval a otočil se zpět k pohledu z okna, přesto pozorně poslouchal všechny možné zvuky, které chlapec vydával, a tak slyšel, jak si povzdechl, a konečně se přiblížil, když za sebou zavřel dveře.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ ozvalo se strohé a monotónní prohlášení.

Vlkodlak se krátce usmál: „Děkuji ti, Harry,“ odpověděl tiše. „Musím říct, že jsem také rád.“ Nečinně pozoroval dva mrzimorské studenty, kteří dole po sobě házeli sněhovými koulemi.

Chlapec vydal pozvolný výdech, ještě byl napjatý: „Znovu neodejdeš.“ Nebyla to otázka.

„Ne.“ Remus si za zády sepjal ruce. „Ne, vypadá to, že náš plán dospěl k poněkud nešťastnému konci.“

„…Dobře.“

Otočil se, aby se podíval na hocha, a zvedl obočí: „Harry. Nebuď takový.“

Setkal se s nenápomocným pokrčením ramen: „Co chceš, abych řekl? Nechtěl jsi, abych to dělal, a neměl jsem to správně dělat. Podívej, co se stalo. Jsem rád, že jsi to zjistil.“ Okamžik se tvářil vzdorně, než se zdálo, že se uvolnil, když to tak vyjádřil. „Chci říct… Ne kvůli tomu, jak jsi to zjistil –“

„Vím, co tím myslíš.“ Remus se s povzdechem otočil zpět k oknu, a na delší chvíli zůstali zticha.

„Ne, že bych… neoceňoval toto pochopení,“ řekl nakonec po chvíli, „ale měl bych ti říct, že jsem velice zklamán, že jsi udělal něco tak nebezpečného jako před několika nocemi…“

Harry si odfrkl, a vypadalo to, že nedokázal zabránit zabrblání: „Že to říkáš zrovna ty…“

Vlkodlak se otočil v nenadálém návalu hněvu: „ jsem vždycky znal rizika, do kterých jsem šel! A ztráta by jistě nebyla tak hrozná, kdyby se mi něco stalo, ve srovnání s –“

„Remusi! To není –“

„A jsem s sebou netáhl ostatní do nebezpečí!“

Mlčeli, oba byli mírně šokováni tímto obviněním. Remus zamrkal a přemýšlel o tom, co se stalo s jeho předsevzetím být trpělivý.

„Já…“ Harry zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem, aby šel kdokoli z nich se mnou. Snažil jsem se jim v tom zabránit. Poradil bych si sám, kdybych mohl…“

„O to sotva jde…“

„Ne, máš pravdu. Neměl jsem je nechat jít. Neměl jsem nechat Draca, aby mě přesvědčil…“

Remus si povzdechl, když rozpoznal stín viny, který pravděpodobně trápil hocha od oné noci útoku. Zjemnil svůj hlas, protože zalitoval svého ostrého pokárání: „Myslím, že se ti Draco dost postavil na odpor, když jsi udělal něco tak bláznivého,“ poznamenal mírně.

Nemáš ponětí…“

„No jistě musíš vědět, že by žádný vlkodlak se zdravým rozumem nemohl zůstat stranou, zatímco si jeho druh šel zvesela do bitvy…“

Zelené oči se na něj rázem upřely, a rozšířily se šokem: „…Ty to víš?“

Na Remusově tváři se objevil úsměv: „Ano, vím to. Vlastně je docela snadné si toho všimnout, když znáš znamení…“

„Och…“

„Jsem rád, že sis to konečně uvědomil,“ dodal vlkodlak pobaveně.

Tím si vysloužil poměrně mrzutý pohled: „Mohl jsi mi to říct, víš… Musel jsem si to přečíst černé na bílém, předtím mě to ani nenapadlo…“

Remus se zachechtal, protože ho to nepřekvapilo. S úsměvem se vrátil k oknu, čímž nechal chlapci několik sekund, aby se sebral. Okamžiky plynuly v tichu, když Harry rozpačitě přešlapoval, než se pustil do zajíkavé, nervózní řeči.

„Myslíš… Chci říct… Sirius… Myslíš, že on…?“

Remus se překvapeně otočil při zmínce svého vlastního druha. Nebyl si jistý, jak vnímat skutečnost, že už nepřemáhal zármutek, ani při nečekané připomínce.

Mohl odhadnout, na co se Harry snaží zeptat, i když to hoch nedokázal úplně vyjádřit slovy. Pousmál se: „Ty víš, jak to bylo se Siriusem, Harry. Přijal by to… chvíli by se smiřoval s jistými věcmi. Hlavně fakt, o kterém se bavíme, je Malfoy. Ale zapomněl jsi, že on byl v dost totožné pozici jako jsi teď ty. On by to pochopil.“

Harry přikývl: „A… co ty?“

Vlkodlak by se zasmál, ale usoudil, že by si to mohl mylně vyložit. Místo toho se natáhl a sevřel jeho rameno: „Harry, vím lépe, než kdokoli jiný, s čím se vypořádáváš a co to znamená.“

„…Tobě to nevadí?“

„Proč by mělo?“ zeptal se nevěřícně. Pak nemohl odolat pokušení a dodal: „Kromě toho. Věřím, že Nebelvíři mají… slabost, dalo by se říct, pro Zmijozely.“

***

Poté, co Harry odešel, vlkodlak neklidně seděl, protože jeho vlastní slova se mu honila myslí. Copak měl opravdu slabost pro Severuse? Pomyslel si, že by si nyní mohl odpovědět s naprosto definitivním ano. Vždycky měl, že? I tehdy ve škole…

Ale nikdy dřív neměl tu…  šanci, která se zdála tak blízko.

I přesto, když se na to odvážil myslet, to věděl lépe. Nepatrně otevřená šance se již uzavřela, teď když lekce nitrozpytu skončily. Půjdou zase svou cestou, jak tomu bylo vždy. Severus zapomene na jeho existenci, a on… on by se prostě musel naučit zapomenout na Severuse…

Nicméně jeho neústupný vnitřní hlas rozhodnosti – nebo snad to byl zoufalosti, opravil se ironicky – by mu nedovolil se jednoduše vzdát. Ještě ne. Ne dokud neučiní poslední vyzkoušení hloupé nebelvírské statečnosti, jak to tak Mistr lektvarů sám nazýval…

***

S lehkým kulháním sešel do sklepení, kde se Remus zastavil před zamčenými a kouzlem uzavřenými dveřmi, před kterými už mnohokrát váhal. Jenže tentokrát to, jak věřil, bylo jiné. Ostatně neměl žádný rozumný důvod, proč byl zde. Žádnou výmluvu na lekce nitrozpytu, ke které by se uchýlil.

Severus už neměl žádný naléhavý důvod, aby s ním mluvil. Konečně se mohl stáhnout a opět se do sebe uzavřít, jak to toužil pořád udělat.

Remus si skousl ret a zaklepal.

Jak se vteřiny vlekly a čekal s narůstající úzkostí, tak si to znovu rozmýšlel. Severus asi nebyl ani uvnitř. Proto určitě nereagoval na dveře. Možná by to Remus měl prozatím nechat prostě být. Uvidí se na večeři. Obklopeni dalšími profesory. Nejspíše budou sedět stranou-

Dveře se najednou otevřely, načež vlkodlak překvapeně sebou trhnul, a bezhlesně zamrkal.

Mistr lektvarů vykoukl ze svých pokojů, a jedno tmavé obočí se pořádně vyklenulo takovým způsobem, který nikdy neselhal způsobit Remusovi pocit, jako by udělal něco neodpustitelně hloupého. Zčervenal a zjistil, že se mu veškeré jeho připravené projevy vypařily z hlavy.

„Copak chceš, Lupine…?“ protáhl Severus konečně, když nechal ticho natáhnout až do krajní meze.

„No…“

„Přece neočekáváš, že budeme pokračovat v té směšné frašce? Ani ty nejsi sebevražedný do takové míry…“

„Ne, to samozřejmě ne –“

„V tom případě ti připomínám, že už nemáš žádnou povinnost ke mně chodit.“

Vlkodlak zíral, když vzdáleně přemýšlel, jestli to byla jeho představivost nebo Severus mluvil poněkud ve spěchu. Bylo to nejblíže neklidu, který kdy dal najevo, pomyslel si Remus, a s touto vyhlídkou pocítil nepatrný záchvěv sebejistoty, který se k němu vrátil.

Ukázal láhev whisky, kterou si s sebou bezděčně přinesl.

Severus se na ni okamžik díval, než se pozvolna v koutku jeho úst stočil sarkastický úsměšek, zdánlivě proti jeho vůli: „Tekutá odvaha, Lupine?“

„Myslel jsem, že je to vhodné: „Přiznal Remus, a pokrčil rameny. „…A možná nutné.“

Mistr lektvarů protočil oči: „Pořád nemáš –“

„Uvědomuji si, že nemám žádnou povinnost, Severusi. O to poněkud jde.“ Remus se cítil velmi odvážně, když tohle řekl. Částečně čekal, že mu to druhý muž bude stejně zazlívat. Bylo by to podobné Severusovi…

Tmavé oči se na něj vážně dívaly, zřejmě zachytil a porozuměl významu těchto slov. Remus mohl pozorovat váhu rozhodnutí, které se za nimi objevilo, a zatajoval dech.

Nebyl statečný muž, jak si uvědomoval. Toto byl důkaz této skutečnosti, pokud vůbec byl. Copak sám nečelil mnohem horšímu jen před několika dny? Přesto si nemyslel, že se někdy cítil tak nervózní a odhalený. Bylo to jako čekání na –

Znenadání Severus ustoupil a otevřel pro něj dveře, beze slova a netrpělivě čekal.

Bylo-li to možné, strach jen vzrostl, pomyslel si Remus. Ale usoudil, že by si na to zvyknul.

Koneckonců, usilovat o Severuse byl nesnadný úkol pro slabé nervy.

***

Draco Malfoy se díval do jezera, sledoval, jak se cosi vlnilo pod jeho hladinou, a snažil se na nic nemyslet.

Tedy. Ne přesně tak docela na ‚nic‘, ale objevilo se několik rýsujících se problémů, kterým se horlivě vyhýbal. Bohužel se jevily, že jsou jediné v jeho mysli, na které se zrovna teď mohl soustředit.

Zvedl svou tvář a díval se na ponuré nebe nad hlavou, které se zrcadlilo v částečné zamrzlé vodní hladině před ním a zhluboka se nadechl. Nikdy dřív ho nenapadlo, že zima měla vůni, ale skutečně tomu tak bylo. Všechno vonělo… chrupalo. A studilo. Podřimovalo.

Celková atmosféra pozemků byla podobná. Zvláštním způsobem mu připadal utěšující tento mrazivý klid. Mnohem více, než nebezpečí a rozrušení z té noci; noc, která se přehrávala v jeho hlavě od té doby pokaždé, když zavřel oči. Jak málem ztratil svou celou smečku… svého druha.

A v tom byla věta, kterou nyní mohl otevřeně říct. To jediné dobré, co se objevilo v tom hrozném dobrodružství, pomyslel si. Harry je jeho druh. To je fakt.

A co víc, konečně se mu to rozhodl povědět.

Uvědomění, které ho zasáhlo v Prasinkách nebylo dočasné. Nyní chápal, co musel udělat k přijetí této situace, jak to knihy doporučovaly. Předtím se zoufale snažil chránit sám sebe před Harrym jediným způsobem, který znal: mlčenlivostí. Kdyby jeho druh nevěděl, že je jeho druh, nebylo by žádné odmítnutí, a také žádné úplné spojení. Draco by dál předstíral, že má ještě v té věci na výběr, omezený tím jak to bylo. I když si to sám přiznal, nemohl to přiznat Harrymu, a tohle to rozhodlo.

Ale teď…

Teď už mohl. Když to poví Harrymu, zůstane otevřený a zranitelný, a tím by nejspíše skončila bolest alespoň pro jednoho z nich – ale tohle bylo naprosto nutné.

Ano, vlk v něm ho mohl učinit zlým, náladovým, a silnějším, než kdy byl jako normální kouzelník – ale v tomto případě – v Harryho případě – ho učinil nesobeckým. Odhaleným.

Ale, úplně stejně jako v bitvě v Prasinkách, pocítil menší znepokojení, protože se dá všanc, pokud tohle udělá. Řekne Nebelvírovi pravdu, prostě proto, že si ji zasloužil vědět, a pak počká na výsledek, poněvadž tohle nebyla jeho volba učinit – a možná, že tohle bylo to, čeho se tak vážně bál od začátku.

Jeho oči náhle přelétly na stranu, když se k němu nesl zvuk; kdosi zezadu přicházel. Harry. Povzdechl si a pevněji si kolem sebe založil paže, když si přitáhl těsněji slabý plášť v barvě holubí šedi, který měl na sobě a upřel netečný pohled na mrazivý obzor.

Nebelvír došel vedle něj, a nic neříkal. Vítr, který vál od jezera cuchal jeho vlasy, a šlehal je do spleti, kterou Draco považoval za tragickou. Rozhodně se zdržel komentáře.

„Takže..“ po chvíli nastal rozpačitý úvod. „Pořád jsi na mě naštvaný?“

Zmijozel se snažil, aby se jeho výraz nezměnil: „Co myslíš, Pottere?“

Harry ironicky povytáhl obočí a zanořil si ruce hlouběji do svých kapes. Vlastně ani jinou žádnou odpověď nečekal, takže ho nešokoval ledový tón.

„Mrzí mě to, víš,“ řekl nakonec poté, co uplynulo několik okamžiků napjatého ticha. „Už to neudělám.“

„Jen proto, že už nemůžeš!“ sykl Zmijozel pohrdlivě, než si uvědomil svou odměřenou roli, která se poněkud pokazila. Naštvaný se opět tvářil bezvýrazně.

Harry klidně následoval upřený pohled svého společníka na jezero, a zamyšleně se zachvěl v zimním chladu: „Jo. Proč je to tak, co myslíš…?

Jen proto, že to očekával, si všiml, že Draco náhle znejistěl – dokonce byl napjatější než dřív – a přinutil se nereagovat. Chtěl vidět, co blonďák udělá. Pokud zpanikaří.

Ale Zmijozel mlčel, jen sval, který se pohyboval v jeho čelisti ukázal, že slyšel odpověď. Harry, který si dostatečně zvyknul na Dracovy manýry, věděl, co to znamená, zuřivě přemýšlel, a tak buď hledal způsob, jak nadhodit to téma nebo se mu úplně vyhnout.

Po chvíli ho Nebelvír nechal být, prohlížeje si ho koutkem oka, a jeho myšlenky bloudily, když si všiml, že se ani jeden stříbrný vlásek nepohnul ve vánku. Asi vlasy začaroval, aby zůstaly na místě, pomyslel si s jistým pobavením, stejně jako každý jeho další dokonalý detail.

Harry si všiml, že Draco byl, většinou, falešný. Vzhled byl všechno; názor, který k jeho zoufání Harry nesdílel. Všechno dělal jenom naoko – dokonce, jak Nebelvír tušil, u většiny názorů vždycky kecal. Zmijozel měl sklon něco říct a věřit něčemu naprosto odlišnému.

Například, celá léta vykládal, jak nenávidí mudly a mudlům narozené, a i přesto neuniklo Harryho pozornosti, že držel krok s mudlovskou módou, četl mudlovskou literaturu, a byl si jistý, že ho dokonce slyšel, jak nyní jednou či dvakrát vklouznul do mudlovského slangu.

Stále tvrdil, jak nenáviděl Rona s Hermionou, ale copak se neukázal dobrovolně jen před pár dny, aby je bránil před Remusem? Copak nešel za nimi, když si nebyl jistý, jak se vypořádat s Harryho náladami? Copak to nebyl on, kdo přišel na způsob, jak je dostat do Prasinek, a dokonce pokoušel Snapeův hněv, aby se tam mohli dostat…?

Tvrdil, že nemá žádnou loajalitu. Harry si odfrkl. No, tohle byla zpropadená lež.

Ať už ji přiznal či ne, Draco dal najevo loajalitu k mnoha lidem. Například k Remusovi, na kterého pohlížel jako na vůdce smečky a jakéhosi mentora.

Pak zde byl Snape, kterého by v okamžiku Draco neposlechl, ale jen když si myslel, že situace je dost zoufalá. Existoval mezi nimi respekt na základě skutečnosti, že se oba Zmijozelové chápali navzájem; chápali spornou etiku a obecnou paranoiu druhého Zmijozela; věděli, že se ten druhý trápil, i když by něco takového nikdy v životě nepřiznali.

I Brumbál, do určité míry, vzbuzoval vlkodlakovu úctu, ne-li jeho sympatie.

A Harry nyní věděl, jak je moc Draco loajální k němu. Ještě ho to lehce ohromovalo, když zvážil takovou… obětavost – a od Draca Malfoye, ze všech lidí! Bylo to… něco, co ho málem porazilo asi tak minulý týden. Bylo to –

Nečekaný pohyb blonďáka vytrhl Harryho z myšlenek, když se Draco k němu náhle otočil, a vysunul svou bradu takovým způsobem, aby to vypadalo vzdorně, ale o němž Harry věděl, že to ve skutečnosti znamenalo, že je nervózní. S očekáváním zvedl obočí.

Draco zamrkal, když jeho oči poprvé pořádně spočinuly na společníkovi. Jeho pozornost se dříve nespouštěla z bělošedé krajiny, a tak se u Harryho neočekávaně střetl s barvou, oděv byl v barvách jeho Nebelvíru, v zářivé červené a zlaté, a upíral na něj pozoruhodný zelený pohled, který Draca na krátký okamžik uchvátil. Zavrtěl hlavou, aby se pokusil zbavit takových romantizovaných pocitů.

„Nejprve,“ začal, a zaujal svůj nejlepší autoritativní tón. „Nikdy ti neodpustím, pokud něco takového znova uděláš.“

„Draco… Ty víš, že vždycky nebudu schopný zůstat někde, kde je to bezpečné…“

Blonďák povýšeně pokrčil nos: „Tím jsem myslel, když to uděláš sám. Příště, půjdu s tebou – bez výjimky. A nejen proto, že tě chytnu v poslední chvíli. Všechny šílené, sebevražedné plány, které tě napadnou od této chvíle budou zahrnovat i mě.“

Harry krátce zamrkal, snaže se nedat najevo své pobavení při Dracově volbě formulace, pak se otočil a podíval se na jezero, přičemž jednou kývl: „Fajn.“

„…Co? Žádný argument?“

Nebelvír pokrčil rameny: „Žádný.“ Věděl, že ho teď podezřívá kvůli jeho netečnosti, a pravděpodobně by ho později uklidnilo, že to myslel vážně, ale v tuto chvíli byl spokojený Dracovým zmateným pohledem. „Máš nějaký další bod?“

„Já – jo. Jo, mám další bod…“

A to byl zlomový bod, že? Po tomhle se nevykroutí…

Jenže Draco nevěděl, odkud by měl začít. Nebylo to něco, co se dalo jen tak plácnout, že? Měl plány, jak by tu situaci vysvětlil jasně a racionálně, a vyložil takovým způsobem, aby Nebelvír nezpanikařil během prvních několika vteřin. Ale všechny jeho pečlivě promyšlené projevy se zdály, že se mu vypařily, a najednou nevěděl, co má říct.

Vedle něj si Harry tiše povzdechl: „Prostě to řekni, Draco.“

„Jsi můj druh.“

Ta slova vypustil z úst tak rychle a snadno, že neměl ani šanci zvážit rozumnost takového strohého prohlášení, a musel potlačit nutkání, si hrůzou plácnout ruku přes pusu. Místo toho strnul, a netroufl si na jakýkoliv kradmý pohled na druhého chlapce.

Většinu včerejší noci strávil přípravou na různé reakce na své sdělení, se kterými by se mohl setkat, a tak byl duševně připraven na tirádu, zakoktané odmítnutí a nevěřící smích.

To, co nečekal bylo velice klidné: „Já vím,“ které vyplynulo z Nebelvíra.

Zprvu si byl jist, že mu něco uniklo. Nebo, že by to Harry nepochopil? Ale ne, ty zelené oči se na něj upíraly s celou jejich intenzitou, a v nich nebylo stopy po nejistotě či zmatení.

Blonďák na něj chvilku civěl, a pak frustrovaně pevně semkl oční víčka: „Jak bys to vůbec mohl vědět?!“ zeptal se nevěřícně, když se nebyl s to zarazit. Zúžil oči. „To ti řekla Grangerová?“

Harryho obočí vyletělo vzhůru: „Hermiona to ví?! Děláš si srandu… A to tě vůbec nenapadlo, že bych to chtěl slyšet dřív?!“

Zmijozel se naštval: „Byla to trochu prekérnější situace, než jak sis mohl uvědomovat… Tak, jak to víš?“

„Na pohovce jsi nechal nějakou knihu o vlkodlacích. Nudil jsem se a přečetl jsem si ji. I si dokážu dát dvě a dvě dohromady, když je to přede mnou vytištěné.“

„…Och.“

No. Tohle bylo určitě méně dramatické, než očekával. Ale měl dojem, že to ještě neskončilo…

„Poslyš…“ začal, a hledal výmluvné fráze, které si dříve nachystal, a načisto v tom selhal, když žádnou nenašel. „Musíš si myslet, že po tobě budu požadovat ten samý… závazek, který měli Lupin a… a Black. Já ne, to se neboj. To je jen –“

„Ty to nechceš?“ přerušil ho Harry, a zvědavě se na něj díval.

Draco váhal. Bylo dost obtížné se pokoušet nalézt slova, aniž se Nebelvír hloupě ptal: „No. Ano. Myslím… Ale snažím se ti říct, že po tobě nebudu požadovat něco, co nemůžeš dát…“

„Ty ses rozhodl, že jsem neschopný závazku?“

Zmijozel v duchu žasnul nad absurditou tohoto rozhovoru: „Snažím se být ohleduplný. Nemluv tak, jako bych tě urážel! Fakt je ten… že existují lepší věci, které bys mohl dělat, než se svázat s vlkodlakem… nebo Malfoyem.“

„Není to snad mé rozhodnutí?“ zeptal se Harry, pro celý svět zněl zcela rozumně, což bylo asi ze všeho nejznepokojivější, pomyslel si Draco.

„Co se to snažíš říct?!“ vyštěkl, čímž ukončil jakékoli diplomatické úmysly. „Že to chceš? Pottere, vždyť to jsi ty. Možná byl v pohodě nějaký flirt, když o tom nikdo nevěděl. Ale lidi to zjistí… časem, a dost silně pochybuju, že to bude fungovat.“

„Proč?“

„Já – Jak – Co myslíš tím, proč?! Myslíš, že by to kouzelnický svět výjimečně posuzoval laskavě? Myslíš, že to bude snadný? Myslíš… myslíš, že tě to prostě nebude nudit?! Chceš něco jiného?!...Můžeš mít něco – někoho – Harry. Tohle zůstalo jenom na mně…“

Zelené oči si ho zběžně prohlédly, a rychle se téměř ostýchavě vyhnul jeho přímému pohledu: „A… co když chci zůstat s tebou? Mohl jsem myslet na horší věci…“

Draco podrážděně pohodil svýma rukama: „Jak můžeš být tak klidný?! Copak ti ještě nedošlo, co ti říkám, Pottere? Tohle je něco, z čeho by většina lidí zpanikařila!“ Nebylo to fér! Cítil dětinské naléhání křičet. Harry nepostupoval podle scénáře!

Nebelvír pokrčil rameny: „Nejsem zrovna většina lidí…“

Draco se zarazil, zasažen náhlým uvědoměním. Tohle, uvědomil si, bylo to, co dělalo Chlapce-který-přežil osobou, kterou byl. Bylo to tím, co ho dělalo pravděpodobně triumfem proti nerovnosti: chlapec, který bojuje proti moci Temného pána, jenž děsil dospělé muže.

Harry nechápal pravidla. Ani si je neuvědomoval. A tudíž si nevědomě razil cestu přes překážky, které způsobili jiní, aby zůstal v jejich stopách, nebo aby změnil názor.

Podle pravidel, společenská ikona, kterou Nebelvír byl, symbol strany Světla a všeho toho humbuku kolem, by se Harry neměl vůbec spojovat tak úzce s jasně Temným kouzelník, kterým Draco byl, a určitě nebyly zábavné takové nápady, které navrhoval…

A přesto.

Porušilo to všechna společenská pravidla a předpoklady. Porušilo to konvence. Harry byl určený k tomu, aby se objevil vítězný hrdina v třpytivé zlaté záři. On měl dospět a oženit se s nějakou slušnou, úchvatnou ženou a zplodit půl tuctu malých Potterčat, se žádným náznakem skandálu, který by se dotkl jeho dobrého jména…

Nechtěl tady stát tak klidně, jako by mu bylo fuk, že nic z toho by se nestalo, kdyby trval na této cestě, a tak lehkovážně umožnil Dracovi, aby si s ním začal…“

A přesto…

Bylo to tak lákavé… prostě ho vzít za slovo a předstírat, alespoň na chvilku, že všechno bude fajn…

Zavrtěl hlavou, když se odvrátil od Nebelvíra a těsněji si k sobě přitáhl plášť: „Pořádně jsi o tom nepřemýšlel. Nevíš, co to znamená…“

Když Harry slyšel skleslý tón, popošel k němu, a váhavě se ho dotkl: „Já jsem o tom přemýšlel…“ přiznal. „A opravdu to vím.“

„…Jak dlouho to víš?“ zeptal se Draco nakonec po chvíli.

„Od té noci, kdy Remus odešel.“

„Takže toto je důvod, proč jsi byl potom se mnou tak podrážděný?“

„…Částečně. Nebyl jsem si jistý, proč jsi mi to neřekl. Myslel jsem, že jsi asi nesnášel tuto představu.“ Odmlčel se, když se Draco prudce otočil čelem k němu a zlobně se na něj díval. „A pak v tu noc… Vůbec jsem nechtěl, abys šel se mnou. Myslel jsem… že kdyby se ti něco stalo, byla by to moje vina, protože ty bys ani neměl na výběr ve snaze mě chránit…“

„Harry –“

„A pak jsem to asi zhoršil, když jsem na tebe použil donucení. Ale to bylo to jediné, o čem jsem si myslel, že by ti zabránilo jít se mnou, pokud jsi nechtěl.“ Věřil, pokrouceným způsobem, že to ještě fungovalo. Zavrtěl hlavou, povzdechl si a zahořkle se usmál. „A jsem si jistý, že jsem měl pravdu, když jsem začal mluvit…“

Zmijozel mlčel, a na druhého se díval koutkem oka. Opět oba předstírali, že se dívají na vzdálený obzor, ačkoli uhánějící myšlenky zastřely jejich vidění natolik, aby viděli tu krásu.

Po chvíli Draco ucítil, jak se konečky prstů otřely o jeho vlastní. Byl to sotva dotek, ale dost vytrvalý. Automaticky se natáhl a přijal sevření, přičemž se nepatrně uvolnil spojením prstů.

Měl dojem, že když využije této chvíle a uvěří Nebelvírovi, vrhne se do většího rizika než kdy dřív. Ale naproti tomu, jaká je alternativa…?

Pochmurně si v duchu odpověděl sám.

„Uvědomuješ si,“ řekl Zmijozel nakonec, snažíce se o lhostejnost, „že pokud s tím souhlasíš, budu majetnický, žárlivý, nejistý, směšně náročný – ach můj Bože…“ zamumlal, jako by si to zrovna poprvé uvědomil. „Stanu se mou vlastní nejhorší noční můrou…“

Harry se zasmál, a rozhodl se, že s tím může žít.

 

Konec

« 41. kapitola «


10.03.2010 18:10:34
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one