Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Anfulka, Arhoo-chan, Dobby, enedaka, gleti, Hajmi50, Kiki, KiVi, Sanasami

Alcea

5. kapitola: Sám

Draco se rozhodl jít na většinu dne do vyučování, i navzdory Severusovým neutuchajícím protestům. Ani to svému kmotrovi nevysvětlil, protože pochyboval, že by to profesor skutečně pochopil.

Upřímně, napadlo ho, že pokud by svůj čas zaplnil výukou, tak by to znamenalo méně času přemýšlení o... No. Jiných věcech.

Pod vším ostatním – pod arogantní, ušklíbající se fasádou – pod odhodlaností tímto projít – bylo jen dmoucí se popření. Draco si ještě musel na chvilku sednout a důkladně přemýšlel o tom, co je správné, a kdyby mu to pomohlo, takto by nějakou dobu zůstal, aby na to přišel.

Kdyby o tom přemýšlel, bylo by to možné.

A tak se na první hodině ukázal jen o čtyřicet pět minut později. Jakmile se vrátil do skutečného světa, přepadli ho znepokojení spolužáci a profesoři, kteří ho zavalili promeškanými úkoly. Vítal troufalé otázky, nedůležité mrzutosti a obtížné úkoly od profesorů. Chtěl se ztratit v bezvýznamných problémech, které by mu přinesl průměrný den.

Jeho první tři hodiny – přeměňování, věštění z čísel a kouzelné formule – utekly bez jakýchkoli větších potíží. Soustředil se usilovněji než kdykoli dříve, pozorně poslouchal a zuřivě si zapisoval kusé informace. Když byl oběd, mlčky se najedl, skoro si nevšímal ustaraných Zmijozelů, kteří ho obklopovali, a pak pospíchal najít Severuse, který mu ukázal nový pokoj, který nyní bude obývat. Byl strážen portrétem kouzelnice Lilith, černovlasou ženou, která na něj vrhala vyzývavé pohledy, když kolem ni prošel. Strávil dvacet minut úpravou svého nového obývacího prostoru tak jak se mi líbilo, než se opět vyřítil ven, aby se účastnil lektvarů.

Nemusel být s ostatními Zmijozely na konci oběda a byl dříve u učebny než zbytek jeho spolužáků, Draco se tak ocitl v nezvyklé a nešťastné situaci, když byl sám na hradních chodbách. Nešťastné, protože jakmile zabočil za roh směrem ke Křiklanově třídě, náhle zíral na skoro dvacet Nebelvírů, s Ronem v čele.

Na krátko nastalo velmi hlasité ticho, dokud zrzek troufale nepromluvil: „Zpátky ze Smrtijedského shromáždění, Malfoyi?“

Blonďák zlostně zúžil své oči: „Odprejskni, Weasley.“

Vyčouhlý chlapec postoupil o několik kroků dopředu a oddělil se od ostatních: „Tak rychlý návrat. Co se stalo? Ty-Víš-Kdo na tebe moc často používal Crucio?“

Rone, nech toho!“ A byl to Potter, hrajíc si na hrdinu, který dorazil včas, aby odtáhl velkou zlou lasičku. Dracův ret se stočil.

Zrzek si ho stejně nevšímal: „Nebo snad je to prostě tím, že tady nejsou ti tví strážci. Bez nich nejsi takový tvrďák, co?“

Stále více unavenější z této diskuze, Draco zamířil svůj nejlepší jděte-se-bodnout-nebo-vás-donutím zlostný pohled na ostatní: „Byl bys překvapený, Weasley. Teď, když víš, co je pro tebe nejlepší, poslechni vašeho Zlatého chlapce a trhni si.“ K zdůraznění svých slov se hrubě protlačil kolem vyššího chlapce.

Zrzkova pihovatá tvář se zkřivila zavrčením a rukou zamířil pro svou hůlku.

Draco zachytil tento pohyb a prudce se otočil a už sahal pro kousek ebenového dřeva, ze kterého byla vyrobena jeho vlastní hůlka.

Expelliarmus!“

Oba chlapci se otočili a nevěřícně zírali na Harryho, který vykřikl toto kouzlo a teď držel obě hůlky ve své ruce. Mžoural na dvojici.

Pottere!“ vyplivl Zmijozel zhnuseně, neschopen přijít na jinou reakci.

Obdobně Ron jen prsknul: „Harry!“

Černovlasý Nebelvír protočil oči a zíral na svého přítele: „Raději bych nestrávil další den zvracením slimáků, Rone. Na,“ klidně vracel kousek dřeva a přitom se na něj upřeně díval, dokud se rozmrzele neotočil a vrátil se ke skupině Nebelvírů.

Harry předstíral, že ebenovou hůlku vrací Dracovi a přitom ji přitiskl ke své hrudi. Jakmile to tak udělal, naklonil se blíž a naléhavě sykl: „Tvé oči! Sklop své oči!“

Na okamžik na něj blonďák zmateně zíral, než si to uvědomil. Hned – a poprvé ve svém životě – udělal to, co mu Potter řekl a v duchu se za to proklínal.

Opravdu, s použitím špičky svého jazyka mohl cítit mírně ostré špičky svých předních zubů a věděl, že se v jeho očích tmavá ocelově šedá barva musela změnit do nezvyklé bílomodré, jak to popsal Severus.

Stalo se to kvůli jeho náladě. Rysy byly vidět, protože byl naštvaný. Do prdele, toto bude nemožné.




***

Po vyučování musel vyřešit dilema jak přesně vysvětlit svým spolužákům, proč už nezůstane v ložnici.

Ehm, Draco?“ Blaise začal diskuzi, zatímco sestupoval schody do společenské místnosti a pak prostě odhodil svou brašnu na svou postel. „Je nějaký důvod, proč jsou všechny tvé věci pryč?“

Pansy, která hloupě cosi žvanila, rychle umkla a stočila svůj pohled na blonďáka. 

Draco snadno zapadl do své role, kterou si připravil a poskytl jim naučenou Brumbálovu lež, která lehce procházela jeho rty. Samolibě se culil a každá maličkost na něm křičela, Jsem lepší než vy

Otec si myslí, že je směšné pro kluka v mém věku, aby se s někým dělil o pokoj. Zvláště pro Malfoye. Přesvědčil ředitele, aby mi dal můj vlastní pokoj.“

Blaise ohromeně zvedl obočí a vypustil slabé hvízdnutí, zatímco Pansy náhle měla vypočítavý pohled: „Ta představa soukromí...“ Ani se nepokoušela být ostýchavá a svůdně si prohlídla Draca od shora dolů a mrkla.

Protočil své oči, protože byl zvyklý na její flirtování: „Jo, velmi důvtipné, Pansy.“

Smála se: „Kdo chce být důvtipný?“

Blaise se svalil do křesla u krbu, s knihou otevřenou na svém klíně. Vzhlédl na Draca, aby se ho zeptal: „Hej, ale budeš ještě trávit čas tady ve společenské místnosti, že jo?“

Pomlaskával: „No jasně. Nejsem poustevník, Blaisei.“ Zakroutil hlavou a přesunul se k nejbližšímu stolu, hodil na něj brašnu a hodlal si udělat aspoň jednu esej.

Pansy na něj zírala: „Nebudeš si teď dělat domácí úkol? Vždyť vyučování skončilo teprve před deseti minutami!“

Draco pokrčil rameny: „Mám hodně práce,“odpověděl obranně.

Šprte,“ obvinila ho se širokým úsměvem.

Draco překvapeně zamrkal a na okamžik oněměl. Tohle musel přiznat, že bylo poprvé: „Nejsem šprt!“ nakonec se mu podařilo říct. 

Zvedla obočí: „Jak chceš. Dej nám vědět, než večer odejdeš, jo?“ A s tímto zmizela do dívčí ložnice, zanechala tak Draca, který na ni zíral a Blaise se pokoušel ukrýt své pobavení.

***

Nakonec samozřejmě už nemohl dál odkládat svůj odchod. Rozloučil se a opustil Zmijozelskou společenskou místnost. Tiše procházel liduprázdnými sklepními chodbami ke svým novým pokojům. Lilith se na něj zamilovaně dívala, ale neřekl nic jiného než heslo – “Draconis.“ – a nevšímal si ji. 

Zachvěl se, když vstoupil dovnitř. Jediný dojem ze svých nových pokojů, který na něj nějak zapůsobil, bylo... ticho. Bylo to tu tak tiché a tak prázdné. Byl zvyklý na hluk a živost, a na neustálou interakci, ať už byla pozitivní nebo negativní.

Šel dál dovnitř, setřásl svůj školní hábit a přehodil ho přes zadní stranu pohovky, která byla v prvním pokoji. Rozhlížel se kolem sebe, zatímco pokračoval do ložnice, když ji uviděl.

Ten stejný pohár ze včerejší noci byl uprostřed nízkého konferenčního stolku, tekutina v něm mírně bublala. Draco ztuhl. Jako noční můra, už skoro zapomněl na to, co se stalo, dokud před tím nestál.

Tato přítomnost, více než cokoli jiného, zapříčinila, že ho to náhle zasáhlo. Toto bylo ono. Toto byl nyní jeho život. Musel se vyhýbat lidem, zavřen v oddělených místnostech a lapen do pasti tajemství. Samozřejmě, že by to nikomu neřekl. Někde musí žít sám po zbytek svého života, nikomu jinému nevěřit, aby ho nezničil, kdyby to zjistil. A tento lektvar... tento lektvar si musí brát navždy.

Těžce si sedl s pohárem v ruce a zíral do prázdna. Vize jeho budoucnosti ho oslepila.

Severus slíbil, že druhá přeměna nebude téměř tak zlá jako ta první – a musel říkat pravdu, jinak by Draco nebyl propuštěn z nemocničního křídla – ale i tak, mohl cítit počínající strach, který ho sžíral. Nechtěl to znova udělat. Tato myšlenka zněla v jeho hlavě dětinsky, a taky byla, ale nemohl si pomoci. Prostě tím už nechtěl projít.

Byl to pocit nevyhnutelnosti, který ho drtil.

Draco se nikdy ve svém životě nepotýkal s něčím, co nemohl změnit. Když se mu něco nelíbilo, změnil to. Když se něco zlomilo, opravil to. On byl Draco Malfoy, rozmazlený spratek století! Měl by být s to toto napravit!

Hodiny náhle odbíjely, lekl se. Zíral na ně a vypadalo to, že zbývá půlhodina do západu slunce. Připravil se na tu chuť, zvedl pohár a rychle vypil lektvar.

Pak strnule vstal z pohovky a vydal se do ložnice. Jakmile byl v ní, rychle se svlékl a svou košili a džíny pověsil do prostorné skříně, kterou si přistěhoval z pokoje. Neobléknul si pyžamo, věděl, že by ho roztrhal během několika minut, kdyby to udělal.

V chladném vzduchu se zachvěl a přešel k posteli, na kterou klesnul. Jeho pohyby byly apatické, ale přinutil se stáhnout přikrývku a vklouznout pod ni.

Tam se pevně stočil a čekal na měsíc, přitom si přál, aby mohl být zpátky ve Zmijozelské ložnici a poslouchal Pansyino žvanění a Blaisovo netrpělivé reptání.

***

Hermiona si povzdechla a skousla si ret. Chvíli si myslela, že se Harry vrátil do normálu. V posledních pár dnech byl živější a ani nebyl tolik nevrlý k ostatním. A byl i v takové náladě, že přerušil boj mezi Ronem a Malfoyem, místo toho aby se naštval dost na to, aby se připojil! Toto jistě muselo být dobré znamení. 

Ale teď... Poslední hodinu ho bezmocně sledovala jak se do sebe zase stáhl. Uprostřed hraní šachů s Ronem, Harry náhle vypadal, že ho to nezajímá. Nejen hra, ale i oni. Ztichl a neodpovídal, když mluvili. Hermiona si nemyslela, že je ignoroval schválně – on je prostě nevnímal.

A tak seděl a mlčky zíral na otvor portrétu ve společenské místnosti. Hermiona věděla, co přijde ještě dřív než otevře svá ústa, aby promluvil.

Půjdu se projít,“ nakonec zašeptal a vstal.

Ron prudce vzhlédl se zamračením: „Harry, kámo, je po večerce. Jsem zcela pro porušení školních pravidel, ale...“

Druhý chlapec pokrčil rameny: „Vezmu si svůj neviditelný plášť,“ odpověděl bez zájmu.

Jeho přátelé na sebe vrhali rezignované a znepokojivé pohledy. 

A plánek,“ dodal Harry, „pokud se budete cítit líp.“

***

Harry chtěl být zoufale sám. Stejně jako mnohokrát předtím, touha po samotě k němu přicházela náhle. Takže se nyní toulal, neviděný pod svým pláštěm, liduprázdnými hradebními chodbami s Pobertovým plánkem, který si upřeně prohlížel.

V tuto noční dobu byla všechna jména na pergamenu shluklá ve skupinách. Byla tu Mrzimorská společenská místnost a ložnice na druhém poschodí a Havraspár v patře nad ním. Jeho vlastní spolužáci byli všichni seskupeni nahoře v Nebelvírské věži a Zmijozelští mnohem níž ve sklepení.

Většina profesorských jmen se vznášela v oblasti, u které Harry předpokládal, že to jsou služební pokoje, výjimkou byl Snape – který, pokud Harry věděl, odmítal zůstávat příliš dlouho někde jinde, než ve své drahocenné, lektvarové laboratoři – a ředitele, který byl ve své pracovně. Filch, jak si všiml, byl nyní na číhané v Astronomické věži. Jediné další jméno, které samotné vyčnívalo bylo jeho vlastní a–

Harry překvapeně zamrkal. Bylo to snad jeho šestiletým zvykem, ale jakmile viděl úzké, úhledné písmo znamenající jméno Draco Malfoy na kraji sklepení, tak v něm ihned stouplo podezření. Jeho mysl během chvilky vytvořila své vlastní závěry, stáčející se kolem nesouvislých myšlenek o Zmijozelech, špehech a Smrtijedských otcích, takových jako je Lucius Malfoy. A co tam Malfoy sám dělá? A Proč-?

Pak se zarazil, zakroutil hlavou nad svou paranoiou a cítil se provinile. Také si připadal více než trochu hloupě.

Jen toto ráno tam stál a poslouchal, když Brumbál přijímal zvláštní opatření, aby Malfoy dostal svůj vlastní pokoj. A nejen to – od nynějška si jistě měl být dobře vědom toho, proč Zmijozel dostal takové opatření!

Zamračil se sám na sebe, složil plánek a rychle si to rázoval z Nebelvírské věže.

***

Komnata nejvyšší potřeby mu dobře posloužila za poslední měsíc nebo tak, když bylo nemožné nebo nepohodlné, aby stál u jezera. Bylo to dokonalé místo, kde mohl být sám a nikdo by ho nenašel – což bylo velmi užitečné, protože si byl dobře vědom toho, že ho Ron s Hermionou sledovali více než jednou ve snaze objevit jeho úkryt.

Nevěděl, proč byli tak znepokojení. Každý si myslel, že se k nim vrátí s pořezanými zápěstími nebo s něčím podobně směšným. Neublížil by si, nevzal si drogy nebo by nezanedbal své známky! Nebylo s ním nic špatného, kromě občasné potřeby se jen... dostat pryč. Bylo by to pěkné, kdyby to prostě chápali...

Povzdechl si, vkročil do komnaty a vyklouznul ze stříbřitého pláště. Kouzelný prostor kolem něj se přeměnil do jakési ložnice. Postel s nebesy stála uprostřed, jenže nebyla zdobena Nebelvírskými barvami, ale spíše tmavými, staromódními pokrývkami. Ve skutečnosti byla většina výzdoby tmavá a staromódní. Prakticky to byla kopie místnosti na Grimmauldově náměstí. 

Doopravdy, pomyslel si Harry, Hermiona neměla žádný důvod nesouhlasit s tím, co dělá. Kdyby to věděla, spíše by ho podpořila. Koneckonců toto byla mimoškolní práce.

Sedl si na postel, zvedl knihu, která ležela přesně tam, kde ji nechal a podíval se na název, když se pohodlně usadil. Přečetl ho jako, Hledání Vašeho Vnitřního Zvěromága.

Nyní se dostal přes více než půlku. Jeho pokrok byl pomalý, protože znovu četl celé kapitoly, když se pokoušel dokončit každý krok podle instrukcí. Do nynějška si myslel, že ví jakou podobu by mohl mít a ujistil se, aby tuto myšlenku udržel ve své mysli, když procházel zbytek knihy.

A tak horlivě četl, jen se občas zastavil, aby absorboval jistá fakta nebo aby si objasnil svou představu, když se mírně ztrácela. Někdy během těchto chvil se jeho myšlenky zatoulaly k jednomu studentovi, který byl v tuto hodinu sám a mimoděk se zajímal o to, jestli si nově prokletý vlkodlak užívá samoty tolik jako on.

 

« 4. kapitola « » 6. kapitola »


13.09.2009 18:15:26
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (125 | 20%)
Denne (123 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 12%)
Raz za dva týždne (35 | 6%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one