Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi

6. kapitola: Lupinovo šílenství

Kapitola je věnováno pro: Anfulka, Arhoo-chan, arya, Dobby, enedaka, gleti, katie11, Kattte, KiVi, mathe, Sanasami, Teressa

Alcea

Děkuji Hajmi2003 za pomoc při překladu některých vět.

6. kapitola: Lupinovo šílenství

Dny se začaly srovnávat, zatímco život se ve svém nesnesitelném zvyku vracel k normálu pomaleji.

O víkendu po úplňku, Draco mohl být nalezen kdykoli ve dne uvnitř Zmijozelské společenské místnosti. Liboval si faktu, že mohl bezpečně zůstat přes noc, pokud by chtěl. A to právě udělal, samozřejmě, přitom utvrzoval nějakou chvíli Pansy, která prohnaně poukázala na existenci jeho vlastního pokoje, že bylo příliš pozdě, aby se do něj vrátil. Nevěřila mu, věděl to, ale naproti tomu se ji ani nesnažil přesvědčit. A tak strávil dva vlekoucí se dny nicneděláním, kromě flirtování s blondýnkou a posloucháním Blaiseových netaktních vtipů, celou dobu se snažil co nejusilovněji přesvědčit sám sebe, že ještě mohl být opravdovou součásti toho všeho, kdyby chtěl. A pokud jde o jeho... problém, skryté popření se ubíralo svým směrem a Draco si jen umanul, že mu bude čelit zase příští měsíc.

Mezitím Harry procházel fázemi štěstí, kdy se vrhal do aktivit svých přátel, a pak s tím byly v rozporu celé hodiny, ve kterých se od nich záměrně stranil a zoufale se pokoušel držet odstup od ostatních lidí. Nevěděl proč občas cítil tuto touhu, ale teď se to stávalo tak často, že už se tato potřeba nezdála zvláštní. Tyto hodiny vždy trávil buď v Komnatě nejvyšší potřeby, kde pokračoval ve svém studiu nebo stával na břehu jezera. V těchto chvílích upřeně zíral apaticky na rozlehlou plochu šedivé vody a snažil se na nic nemyslet.

Hermiona se jako vždy trápila kvůli podivných zvykům svého nejlepšího přítele. Bylo-li to možné tato nová, skoro... dvoupólová verze Harryho, jí dělala starosti více než ta neustále depresivní před týdnem. Chápala, že byl deprimovaný následkem Siriusovi smrti, ale toto... V jeden okamžik se chová jako by se nic nestalo a v dalším jako by nemohl vystát další chvíli v jejich blízkosti. Nejen, že ho to zraňovalo, ale... bylo to nezdravé, jistě! Chvíli si myslela, že Harry byl zavolán do Brumbálovy pracovny, aby projednali jeho chování, ale když se na to zeptala, Harry řekl, že to bylo kvůli záležitostem Řádu, a že ho ředitel zapřísáhl mlčenlivostí. A tak ji napadla myšlenka, která jak doufala, by ho z toho nadobro vyvedla...

Ron si také dělal starosti, ale jeho obavy byly snad méně hlubokomyslné než Hermioniny. Zrzek jen viděl jak Harry zakročil, aby ho zastavil od vyřízení Malfoye – od něčeho s čím si byl Ron jistý, že by si to Harry jindy užíval. Slyšel, že se lidé často stávají pasivními, když mají deprese a rozhodl se, že prostě musel dávat extra pozor na svého nejlepšího přítele a ujistit se, že jistý blonďatý debil nevyužije této situace. Ron si také dělal starosti kvůli Harryho výkonu v nadcházejícím Famfrpálovém zápase, který by tím mohl utrpět, i když by nikdy něco takového neprohlásil nahlas. Ale pokud mu bylo známo, Harry nikdy nedovolil, aby jeho soukromý život zasahoval do hry – ale naproti tomu věci nebyly nikdy dříve opravdu takové špatné...

Ale i přes tato malá melodramata se život obecně vrátil k normálu – nebo tak blízko jak Bradavice mohly být.

Takže Severus Snape byl skutečně šokován, když byl probuzen v časných hodinách pondělního rána naléhavým bušením na dveře od svých pokojů. Různé možnosti prolétávaly jeho hlavou – určitě to má něco společného s Dracem; ne, mohl by to být Brumbál, který má pro něj nějakou novou, naléhavou misi; nebo možná Potter v ještě dalších potížích – vyhrabal se z postele a hodil si na sebe tmavomodrý župan, zatímco pospíchal, aby vyslyšel návštěvníka, který ještě neustával v nepřetržitém bouchání.

Prudce otevřel dveře dokořán, které strážily jeho soukromé pokoje a na jeho tváři se zračilo podráždění a znepokojení, když se Mistr lektvarů setkal s ohromujícím pohledem na velice neupraveného Remuse Lupina.

Muž byl oděn ve vybledlém modrobíle pruhovaném pyžamu. Přes něj měl přehozen obnošený tmavočervený župan, ale zcela se mu ho nezdařilo pořádně zavázat, a ramena byla zmáčená deštěm, když šel do hradu, protože nyní obýval Hagridovu hájenku v rámci své učitelské pozice.

S-S-Severusi,“ koktal Lupin s drkotajícíma zubama. Upřeně zíral na zem mezi nimi, zatímco dešťová voda kapala z jeho ofiny. Vlkodlakovo tělo se celé třáslo a své paže měl pevně ovinuty kolem sebe – ale z nějakého důvodu Snape pochyboval, že to bylo z chladu.

Co tady děláš?“ vyprskl, jeho znechucení tímto tvorem před ním bylo evidentní. Mysl Mistra lektvarů to neobvykle zpracovávala tak, že je nevinné odsuzovat Lupina jako nějaké zvíře, ale přimhouřit oko nad Dracem jako nevinnou obětí, aniž by oba názory byly v rozporu.

Konečně muž před ním zvedl svůj pohled, jeho oči byly ryze jantarové. V tomto okamžiku vypadal velmi podobně jako zbitý pes: „Já p-potřebuji tvou pomoc, Severusi. P-Prosím...“

Snape prudce zvedl své obočí s opovržlivým výrazem: „Nemám nejmenší představu, o čem to mluvíš, ale je zřejmé, že jsi úplně mimo, když sem přicházíš v této době s takovým nesmyslem –“

Severusi!“ najednou se Lupin vrhl dopředu a jeho ruce popadly župan druhého muže. „Prosím! Neposílej mě pryč... Prosím, proboha, ať to přestane!“

Vynervovaný Snape zoufale udržoval své sebeovládání a rozhodl se neukázat žádný jiný záblesk emoce než nenávist, i když vlkodlak vypadal každou chvíli stále více pomatenější. Vyškubl se z nežádoucího doteku a máchl svou hůlkou, která se zdála, že se objevila odnikud.

Pohled na ni přivedl zpátky nejnepatrnější jasnost do jantarových očí. Lupin krátce vypadal zděšen svou ztrátou kontroly, než se mučivý pohled vrátil zpátky do jeho očí: „Omlouvám se! Je mi to líto, já jen... Severusi, musíš mi pomoci!“

Co se to do prdele dnes v noci s tebou stalo?!“ zeptal se Snape zuřivě. Prostě vyšlo najevo jak ho nečekaný Lupinův neohlášený příchod zaskočil, když kvůli němu tak hrubě nadával, než aby užil své obvyklé klidné mluvy.

Vlkodlak zakroutil hlavou, díval se dolů a pak se náhle protlačil kolem Snapea a překročil do jeho soukromých pokojů! Mistr lektvarů se nemohl přimět k tomu, aby zakřičel vše, co se mu honilo myslí, tak silná byla jeho nevěřícnost nad drzostí tohoto muže. Otočil se a v úžasu sledoval jak Lupin přechází sem a tam jako nějaké zvíře v kleci, neustále pohazoval svýma rukama a podivné nevhodné boty, které měl obuté, zanechávaly skvrny od bláta.

Lupine!“ nakonec se mu podařilo vyprsknout, jeho pohled byl smrtící.

Ale vlkodlak, jak se zdálo, ho ani neslyšel: „Nespím, Severusi. Celé dny, protože... nemůžu na to přestat myslet! Na-na to, co jsem udělal a na to jak ten kluk bude takto žít po zbytek svého života, a-a-a na Siriuse! Ach bože, ať to přestane! Potřebuji na to přestat myslet!!“

Snape ho mlčky sledoval, a ani nebyl s to celkem ukrýt své vlastní reakce. Otřásal se, odmítaje to jakým zničeným člověk se ten muž stal. Jeho blábolení mu znělo pološíleně a Mistr lektvarů si nervózně pomyslel, jestli je opravdu tak mimo jak zněl právě teď.

Náhle s přecházením ustal a upřel na něj zářivé jantarové oči.

To je důvod, proč jsem přišel,“ zasyčel vlkodlak. „Ty to dokážeš zastavit! Vím, že to dokážeš! Naučil jsi Harryho, jak blokovat jeho myšlenky...“

Když si uvědomil, na co Lupin naráží, Snape na něj nevěřícně zíral: „Něco takového jsem neudělal! Snažil jsem se ho naučit Nitrobranu ze zcela jiného důvodu – jaká to je úplně hloupá a bezohledná výmluva pro tento nápad! Nemohl bych zostudit takovou magii jen pro uspokojení tvého ubohého rozmaru!“

Lupin zabručel a obrátil se: „Tak něco jiného! Nějaký lektvar. Bezesný spánek – proboha, cokoli!“

Snapeův ret se znechucené stočil, když zíral na tuto lidskou trosku: „Jdi k Pomfreyové a nevyrušuj mě uprostřed noci!“

Jenže měl opět zvláštní pocit ze svého nevítaného návštěvníka, když ho ani neslyšel. Lupin pokračoval v přecházení, a když promluvil, bylo to jako by mluvil sám k sobě: „Ani Albus nic neříkal. Jen ke mně poslal Minervu, aby se ujistil, že jsem si vzal lektvar. Přesto se mnou nechtěl mluvit, ne přímo. Ani mě nechce potrestat, ani když jsem se zeptal...“

Stále unavenější z nesouvislého mumlání, Snape trhl dveřmi, aby je otevřel a zavrčel: „Vypadni, Lupine. Je pozdě a já nemám čas na tvé masochistické vykřikování.“

Druhý muž se na něj otočil s divokým pohledem a mírně zakroutil hlavou: „Ne! Severusi, já potřebuji spát! Musíš mít nějaký lektvar nebo-nebo-nebo něco takového!“

Pro takové jako jsi ty nic nemám!!“ zuřivý křik mu unikl dřív, než měl šanci to potlačit. Zachycen svou zlostí, popadl vlkodlakovu paži a důrazně ho vystrčil ze svého pokoje, zpátky na chodbu. Pak se lehce předklonil a tiše promluvil.

Poslouchej mě velmi dobře. Nepomůžu ti. Nikdy ti nepomůžu. Pokud se z toho zblázníš, nebude to nic menšího, než to, co sis zasloužil za to, co jsi provedl mému kmotřenci! Chceš trest, Lupine? Toto je tvůj trest! Doufám, že se nikdy nevyspíš!“

Hlasité prásk!, které následovalo, probudilo půlku Zmijozelské koleje.

***

Všimli jste si někdo toho, že profesor Lupin vypadá trochu... mimo?“

Byla první hodina pondělního rána a Nebelvírští a Zmijozelští šesťáci byli shromážděni venku u okraje lesa, kde měli probírat způsob života kentaurů.

Harry se krátce podíval na Rona, který promluvil, než svůj starostlivý pohled stočil na muže, který je vyučoval.

Lupin nikdy nevypadal tak zle. Mužova tvář byla bezbarvá, vyjma velkých, tmavofialových kruhů pod jeho očima. Občas, když váhavě učinil nějaké gesto, tak okolostojící studenti jasně viděli, jak se jeho ruce třásly. Více než jednou se nyní zakoktal a aspoň dvakrát ztratil nit svých myšlenek uprostřed mluvení od chvíle, kdy hodina začala.

Myslíte...“ Hermiona šeptala. „Myslíte, že to má něco společného s touto dobou měsíce?“

Zrzek protočil oči: „Vždyť to můžeš říct, víš. Všichni ve škole vědí, čím je.“

Zamračila se na něj: „Jen jsem taktní. Něco, o čem ty nemáš ani ponětí, Ronalde Weasley.“

Harry přestal poslouchat, když se začali hádat. Po pravdě pochyboval, že Remusův stav měl něco společného s úplňkem, který skončil o páteční noci. Kromě toho, Malfoy vypadal zcela v pohodě a prošel tou stejnou přeměnou. Ve skutečnosti se blonďák znovu povýšeně chopil trůnu jako Zmijozelský princ a byl kvůli tomu ještě protivnější. Kdyby Harry věřil, že by se ostatní naučili pokoře nebo – Merline chraň – i empatii kvůli jeho neštěstí, připadalo by mu to velmi, velmi špatné. Malfoy byl horší než kdykoli dřív. Ráno strávil posmíváním se Nebelvírům a zvláště – podle Harryho, přinejmenším – se zaměřil na trýznění Lupina. Starší vlkodlak zbledl vždy, když jeho oči náhodou spočinuly na Zmijozelovi, který na sebe neustále strhával pozornost, jen aby způsobil tuto reakci.

Harry zlostně zúžil své oči. Stupidní blbec, snaží se, aby se Remus týral výčitkami...

Otočil se zpátky ke svým přátelům, a ani si nevšiml, že se ke dvojici připojil Seamus: „Ano určitě,“ zašeptal irský chlapec. „Podle mě, Lupin zešílel.“

Na chvilku se Harry naježil, aby obhajoval svého oblíbeného učitele, ale pak si povzdechl a vrhl další pohled na Remusovu unavenou postavu. Opravdu, nezbývalo mu nic jiného, než s tím souhlasit.

***

Draco se odvrátil, když se kolem něj nesla další neznámá vůně. Toto se dělo celý víkend a čím dál tím více se to zhoršovalo. Dohánělo ho to k zbláznění. Ve všem, co dělal, byl rozptylován tisíci různými vůněmi, které by ještě před pár dny nemohl vnímat.

Tak jak miloval hodiny v lektvarové laboratoři, tak nyní to bylo čisté peklo. O víkendu navštívil Severuse a byl nucen urychleně tuto místnost opustit poté, co propukl do obzvlášť silného záchvatu kýchání z blízkého bublajícího kotlíku. Ve Velké Síni během jídel to bylo podobně silné, stejně tak ve společenské místnosti a téměř na všech dalších místech, kde jsou shromáždění lidé.

Byl přinucen si držet odstup od Blaise, který neudělal nic jiného, než změnil svou kolínskou, což bylo něco, co opravdu nesvědčilo Dracovýmu nynějšímu citlivému nosu. A Pansy...! Otřásl se při vzpomínce na svůj znepokojivý objev, kdy sdíleli ‘tuto dobu měsíce‘. Když nakonec identifikoval tuto podivnou vůni, která obklopovala dívky, málem se od ní řítil pryč, k jejímu velkému překvapení. Měl pernou chvilku, aby tohle vysvětlil.

A ten hluk! To bylo téměř horší. Bylo to jako by každý v této zatracené škole byl na nějaké tajné misi, aby ho ohluchli. Tak hluční všichni byli...

Bylo bezpečné říkat, že jeho nové, nevítané vlkodlačí smysly nebyly přesně ty supermocné o jakých vždy snil.

S povzdechem se zbavil těchto myšlenek. Pansy s Blaisem zmizeli vpředu ve Zmijozelské společenské místnosti, zatímco on se zastavil u svých vlastních pokojů. Potřeboval být pár minut sám, uniknout před pohledy, vůněmi a zvuky od tolika lidí. Jak ironické, pomyslel si hořce, protože ho kletba donutila být v izolaci, i když to nebylo kvůli přeměně.

Lilith ho viděla přicházet a okamžitě se tmavovlasá kouzelnice s bledou pletí fintila takovým způsobem, na který si už zvykl. Její mandlové oči byly přimhouřené, podle ni svůdně, jak si byl jistý.

Drac-“ začal šeptat heslo, ale byl přerušen.

Malfoyi!“

Otočil se a pozvednul obočí při pohledu na Pottera, který se hnal k němu a vypadal nasraně. Draco si říkal, jestli to bylo více či méně zábavné, než Sebevražedný zachránce, na kterého si zvykl.

Pottere.“

Tmavovlasý Nebelvír na něj zíral, když se přibližoval a odvážil se vniknout do osobního prostoru, když zlostně zabodl svůj prst do Zmijozela. Draco opět pokrčil svůj nos, když se k němu dostaly lidské vůně.

Vím, co děláš!“ obvinil ho Potter. „Pokoušíš se ho týrat!“

Blonďák ustoupil krok dozadu, jeho výraz byl pečlivě prázdný: „No a?“ odsekl klidně.

Zelené oči se nevěřícně rozšířily za brýlovými obroučky: „No a?! Malfoyi, viděl‘s ho?! Ničí ho to! Prošel mnohem více, než –“

Och, sklapni, Pottere!“ vybuchl náhle a na chvilku druhého umlčel. „Napadlo tě, že ho sem tam nutím cítit vinu a je to to nejmenší, co můžu udělat?! A je mi jedno, čím prošel, mě zajímá to, co udělal.“

Nebelvír viditelně zaváhal, jeho hněv se lehce oslabil. Odskočil, samozřejmě, k velké Dracově zlosti. „Poslyš, já chápu, že to co se stalo bylo... hrozné. Ale... Ale to nebyla jeho vina, Malfoyi!“

Blonďák zaťal zuby a usilovně se snažil, aby nevrčel. Bojácnost vyzařovala z Pottera, když se před ním druhý chlapec rozčiloval. Voněl... potem, trávou, kterou se umazal a inkoustem a stovkami jiných věcí. Draco mírně pokrčil svůj nos a byl rád, že necítil žádné stopy po falešné kolínské a podobně. To bylo vše, co potřeboval, aby nepropukl do nekontrolovatelného kýchání, zatímco se snažil zůstat povýšený.

Rozhodně to nebyla má vina!“ vybuchl, když se dostal pod kontrolu.

Dobře, není to tak, že jsi udělal něco, aby sis zasloužil –“

V mžiku byly Dracovy ruce na jeho ramenou a Harry se ocitl naražený na zdi menším chlapcem. Instinktivně sahal pro svou hůlku, ale Draco ji vyrazil z jeho ruky a pak ucítil Dracovo předloktí přes své hrdlo. Zmijozelovy oči se opět změnily do těch vlčích a jeho zornice se stáhly do velikosti špendlíkových hlaviček. Harry zalapal po dechu, ale nedokázal ze sebe dostat jediné slovo kvůli tlaku jaký Draco použil a dusilo ho to. Popadl a strkal do druhého chlapce, ale nic s ním nepohnulo. Bojoval proti vlkodlakovi a byl bezmocný.

Dracův hlas byl smrtelně vážný, když promluvil: „Prostě jsi řekl, že jsem si to zasloužil, Pottere?“ zasyčel a naklonil se velmi blízko.

Harry samozřejmě nemohl odpovědět, dokud ho blonďák neuvolnil, což udělal jen zčásti, zmírněný tlak, který použil, stačil jen na to, aby mu jeho soupeř odpověděl.

Nebelvír se zamračil na vlkodlaka a toužil po hůlce, kterou mohl vidět o kus dál na podlaze: „To není to, co jsem chtěl říct,“ zachrčel, vzteklý ze své bezmocné pozice.

Opět Draco šeptem zabručel. Harry mohl cítit jeho dech na své tváři. Mohla by to být romantická pozice, ve které byli, s Dracem, který ho přitlačoval na místě a nakláněl se tak blízko, ale tato představa byla zničena vztekem na blonďákově tváři a Harryho vroucím pobouřením.

Zmijozelovy oči opět začaly pomalu tmavnout a znovu získávaly barvu, dokud neměly svou přirozenou šedou. Ušklíbl se na Nebelvírského Zlatého chlapce: „Pamatuj si, Pottere – ať jsem si to zasloužil nebo ne, jsem naprosto schopný tímto projít.“ A ukázal své zuby v parodii úsměvu.

Harry na něj nehybně mlčky zíral.

Náhle se Draco uculil, ukročil dozadu a nakonec ho pustil: „Co ty víš? Vlci dokážou cítit strach,“ pak se otočil na podpatku a procházel přímo portrétem Lilith, přitom zapomněl na svou zlost, se kterou nechtěl vůbec přestat.

Zlomyslně promluvil, zatímco šel dál, hlas mu sklouzával přes rameno:  „Možná jednou, Pottere, budeš bránit oběť, která nebude z tvého milovaného Nebelvíru.“

Harry se pohnul, aby zvednul svou hůlku a sledoval blonďáka, jak odchází, jeho tvář byla prostá emocí.

 

« 5. kapitola « » 7. kapitola »


16.09.2009 18:15:33
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one