Vitajte na Dobbyho, Alceinej a Biggiinej stránke, ktorá je venovaná Harrymu Potterovi a poviedkam o Harry Potterovi
Kapitola je věnována pro: Anfulka, Arhoo-chan, darken, Dobby, enedaka, gleti, Hajmi50, katie11, Kattte, KiVi, Sanasami, Teressa

Alcea

9. kapitola: Hledání útěchy

O dva týdny později svítil na nočním nebi stříbrný měsíc a Draco byl v pekle. Ani ne kvůli Brumbálovýmu vměšování – ze kterého se stále otřásal, když na to pomyslel – ale kvůli nemoci, která se jím řinula.

Říkal si, že to je stejně nemoc, ale ve skutečnosti věděl...

Byla to kletba. Tato zkurvená kletba, která se zdála, že je odhodlaná zničit každý titěrný detail z jeho dřívějšího dokonalého života. Kvůli ní všechno ztratil – včetně všech svých stříbrných šperků, pro Merlina...

Jeho otec nepatřil k těm, kteří by se dali ignorovat a posílal mu dopis za dopisem, až to nakonec skončilo šarlatově červeným hulákem, který si ho našel ve Velké síni. Luciusův chladný, klidný hlas se rozléhal Síní a všichni si vyslechli, jak nyní Dracem opovrhoval za ,neposlušnost‘ a svému synovi oznámil, že ho vydědil do té doby, než se mu vrátí jeho ztracené smysly. Draco plný vzteku a ponížení vylítl ze Síně, s naléhavostí čemukoli ublížit, co by zkřížilo jeho cestu.

V té chvíli nevěnoval tolik pozornosti své vlastní reakci.

Ale od té doby to pak bylo jen horší. Jeho nálada se stala rychle nezvladatelnou. Sebemenší chyba ho dostala do nálad, které trvaly hodiny a nepatrné provokace mu stačily na to, aby se kolem sebe začal bít hlava nehlava. Dostal více školních trestů a ztratil více kolejních bodů za poslední dva týdny, než za celou svou školní kariéru. Na nejhorším incidentu měl podíl Blaise, který měl nějaký nevinný komentář, na který by si nyní ani nevzpomněl, ale způsobilo mu to, že se vyřítil ze Zmijozelské společenské místnosti s ječením hrubých urážek. Nikdy neviděl druhého chlapce vypadat tak zcela překvapeného.

Více než to. Tyto nálady nebyly přirozené, tím si byl jistý. Spíše, než aby se spokojil s vítěznými argumenty, které začal, on by doopravdy, doopravdy chtěl... ublížit.

Začalo to s Potterem – nebylo tomu tak vždy? – když ten idiot měl nějaký drzý komentář o Dracovi, že si zaslouží to, co se mu stalo. Pravda byla... že vlastně nechtěl takto reagovat. Vzpomněl si na své vlastní chování, které bylo... no, špatné. Kdy se Draco Malfoy naposledy s někým zapojil do fyzického boje? Blonďák se už dávno smířil s malou výškou, a že nebyl moc silný, takže jeho vlastní akce v napadení vyššího Nebelvíra bez užití magie nedávala smysl.

A jak tam stál, s přitlačeným a bezmocným Potterem, tak pocítil chvění radosti, které se snažil ukrýt. V tomto krátkém okamžiku mu kletba nepřipadala tak špatná. Byl silný, schopen vehnat pravý strach do těch hnusných zelených očí.

Ale to bylo dřív. Dřív než měl nutkání ubližovat a útočit a... a – do prdele – začít kousat.

Dohánělo ho to k zbláznění. Objevilo se to uprostřed dělání každodenních úkolů. V jednu chvíli procházel chodbami s Pansy a v další se jeho vlastní postoj zachvěl, změnil a stal se zlým. Jeho vidění bledlo tak dlouho, dokud vše neviděl v šedých odstínech a zvuky světa kolem něj se k němu nahrnuly, když se jeho sluch stal psí.

Nebylo těžké rozpoznat rysy. Vlk převzal kontrolu.

Takže teď přecházel ve svém pokoji jako zvíře v kleci a nutil se zůstat ve svém dobrovolném exilu. Nemohl být s lidmi! Merline, přemýšlel o tom, co může dělat...

Mohl to stvoření cítit jak vře pod jeho vlastním vědomím, jak se jeho zuřivost stávala jeho vlastní a jak jím prostupuje jeho nezkrotná divokost. Napadlo ho, jestli to bylo to, co Lupin cítil tu noc, kdy ztratil kontrolu a poprvé se přiblížil k pochopení toho, jak ten muž udělal tuto chybu.

Potřeboval... Merline, nechtěl si to přiznat... Potřeboval pomoc. Draco neměl ponětí o tom, jak by to měl kontrolovat, ale věděl, že to Lupin ví.

To je radost, zavrčel tiše sám pro sebe.

***

Remus tento večer seděl sám tak jak to vždy v poslední době dělával, protože odmítal navštěvovat hrad, pokud nemusel. Hagridovu hájenku si předělal mezitím, co tady pobýval a nyní se rozptyloval balancujícími věžemi z knih a sbírkami drobností, které získal během svého života. V rohu bylo slídivé kukátko a u krbu byly kouzelnické šachy. Nyní po dva dny hrál sám proti sobě. Kastrůlek s kuřecí polévkou se udržoval teplý nad žhavými uhlíky v krbu a příjemná vůně se nesla celou místností.

Nábytek si přizpůsobil podle svého vkusu a Hagridovy dřevěné židle přeměnil do velkých a měkkých chintzových*. Postel v rohu místnosti byla také o něco pohodlnější s jeho vlastní matrací, prošívanou přikrývkou a polštáři. Tesákova deka na podlaze zmizla, protože pes spával v nohách postele s ním. Většina barevných odstínů byla v nebelvírských barvách, což bylo kvůli zvyku než kvůli něčemu jinému, i když ty červené, které použil byly vybledlejší než ty školní zářivě rudé a zlatou nahradil béžovou.

S povzdechnutím se opřel do své židle a promnul si oči. Na stole před ním byly další týdenní vyučovací plány, načmárané jeho vlastní špinavou rukou. Brk zanechal na jeho prstech černé skvrny.

Tesák najednou zavrčel, zvedl hlavu a zíral na tmavé okénko. Remus se podíval na psa, pak nastražil své vlastní uši a snažil se zaslechnout něco, co upoutalo Tesákovu pozornost. Ale nic se neozvalo, kromě opakovaného bubnování deště na sklo.

Vlkodlak zakroutil hlavou, vstal a vydal se ke krbu, kde na něj čekala kuřecí polévka. Právě se sehnul, aby ji zvedl, když se zdálo, jako by cosi těžkého narazilo do dřevěných dveří. Tesák v mžiku vstal a štěkal.

Se zamračením se pomalu postavil a šel ke psovi, který škrábal a hrabal ve spodní části dveří.

Uhni, chlapče,“ přikázal a přesunul se tak, aby uchopil kliku a zatáhnul.

Rozrušeně vypadající Draco Malfoy, který se opíral o dveře, okamžitě spadl do náruče šokovaného Remuse.

Ale pokud starší vlkodlak čekal, že se Draco ani nehne, mýlil se. Další Remusova myšlenka byla ta, že byl napaden vrčícím blonďákem v plné své neohrabané síle a zuřivosti. Byl sražen dozadu, když na něj Draco skočil a na něho pak skočil Tesák. Trojice se válela na zemi v nedůstojné hromadě, s Remusem vespod, který se pokoušel odrážet Zmijozelovy nekoordinované útoky, zatímco se Draco jen snažil zasáhnout jakoukoli část ohromeného profesora, jak jen mohl a po celou dobu ignoroval velkého a těžkého psa, který po něm ve stejné době šlapal ve snaze bránit svého pána.

To byla podívaná, pro kterou by Colin Creevey byl ochotný zemřít, pokud by se mu právě povedlo udělat fotografii.

Sbírajíc sílu, kterou obvykle odmítal, se Remusovi nakonec podařilo chlapce od sebe odstrčit a posadit se. Také popadl Tesáka za obojek dříve, než by pes mohl skočit po útočníkovi.

Po blaženou chvíli bylo ticho, s výjimkou deště a těžkého oddechování trojice. Pak se Draco znovu vzpamatoval a opět skočil, ale tentokrát přistál na svých kolenou před starším vlkodlakem a pevně sevřel jeho košili.

Co jste to udělal?!“ zasyčel s divokým pohledem a divokýma, vlčíma očima. „Zabíjí mě to! Ono... to vítězí! Zblázním se!“

Remus byl překvapený, skoro upustil od představy normálně dokonalého Malfoye, jakým se prezentoval. Chlapec vypadal ztroskotaně, v každém smyslu tohoto slova. Jeho plavé vlasy padaly do jeho očí v mokrých pramínkách, z nichž v rychlém sledu skapávala dešťová voda. Také byl celý promočený. Nevypadalo to, že se obtěžoval s nějakým pláštěm a místo toho měl na sobě obyčejné mudlovské oblečení; modré džíny a čistě bílou košili na zapínání. Jeho ruce se třásly, jak zoufale držel Remuse – ne, třáslo se celé jeho tělo.

D-Draco, uklidni se –“

Nemůžu!“ zavrčel chlapec odpověď, jeho výraz byl prakticky divoký. „Nemůžu, nemůžu nic dělat! Má to nade mnou kontrolu! Každých pět minut chci někoho zabít! Nemůžu být s mými přáteli, abych je nepokousal, do prdele! A to je všechno vaše vina!“

Remus nemusel Zmijozelovi říkat, že je něco v nepořádku. Dokonce i Malfoy, rebel, za kterého se tak rád považoval, nebyl ten, který by normálně fyzicky napadal učitele v jeho vlastním domě. A určitě by nechtěl být viděn na veřejnosti s pološíleným výrazem, jako by všechno bylo normální.

Remus se prudce otřásl, přesunul se do kleče a chytl chlapcova zápěstí, která svírala jeho košili a pevně je odstranil. Ty jsi mu tohle způsobil, promluv si s ním. Přestaň se mu vyhýbat.

Draco? Vysvětli mi, co se přesně děje –“

Zmijozel chvilku bojoval, ale starší vlkodlak jeho zápěstí nepustil. Remus se z části obával toho, že by to mělo za následek další útok, kdyby ho pustil.

Je to silnější než já!“ nakonec blonďák zasyčel jedovatě. „Myslel jsem... Myslel jsem, že by mě to jen měnilo o úplňku! Co se to děje?!“

Remus se na něj pořád díval a pokoušel se udržet panický pohled s jeho vlastním a uklidnit ho. „Ty jsi to ignoroval, že ano?“

Co?“

Povzdechl si: „Draco... Musíš přestat myslet na sebe jako na toho stejného jakým jsi byl předtím –“

jsem stejný -!“

Ne.“ Starší muž smutně zakroutil hlavou. „Je mi to líto, Draco. Merline, je mi to líto... Ale nejsi. Už nejsi normální kouzelník. Nejsi ani čistokrevný. A nejsi ani... ani člověk –“

Držte hubu!“ řekl blonďák zle a vykrucoval se mu tak, až přistál na svém zadku ve snaze se dostat od druhého vlkodlaka.

Ale Remus pokračoval: „To neznamená, že jsi méně než to, čím jsi byl, jen jsi jiný. Můj názor je, že se s tím musíš smířit.“

Proč bych měl?! Proč do prdele –“

Protože se to bude trvale dít!“

Oba na sebe mlčky zírali a Remus se pokusil sdělit to důležité z toho, co řekl a stejně tak se přiměl k tomu, aby neodvrátil pohled kvůli své vlastní vině, zatímco Draco slabě kroutil hlavou a neustále to popíral.

Já... Já ti můžu pomoci, p-pokud mi to dovolíš,“ nabídl váhavě Remus po chvíli. Konečně ho napadlo, že tohle je možná důvod, proč ho Brumbál drží tady. Nyní starce chápal.

Draco se na něj ušklíbl: „Neudělal jste už dost?“ Obranně zvedl koleno ke své hrudi a paži ovinul kolem denimem oděné končetiny. Chvějící se rukou přešel nejprve ke svým ústům a pak ji pročísl své vlasy, než pevně uchopil své džíny, zřejmě si nebyl jistý, co má dělat.

Přesto,“ Remus se vzchopil, aby pokračoval, „rozumím kletbě lépe než ty. Vím jak s ní... pracovat. Takže pokud se nechceš prozradit, měl bys mě poslouchat –“

Ach bože.“ Blonďák se na něj podíval s divokýma očima. „Na to jsem nepomyslel. Brzy si toho všimnou. Ach můj bože, uvědomí si to –“

Ššš, nevšimnou. Uklidni se. Poslouchej, můžeme to napravit –“

Nemůžeme zatraceně NIC napravit!“ Blonďákův výbuch ho překvapil stejně jako Tesáka, který se znova napnul. Remus zamrkal a v úžasu sledoval jak se Draco hroutí.

Po chvíli se vlk stáhl a bílomodré oči rychle ztmavly do šedých a zalévaly se slzami. Sklonil hlavu a skryl tento zranitelný okamžik, když si dal předloktí přes své oči a přitáhl si i druhé koleno k sobě, jako kdyby se pokusil vyhnout Remusovýmu šokovanému zkoumavému pohledu.

Stočil se na letitém ošoupaném koberci, který pokrýval podlahu profesora Lupina a Draco Malfoy poprvé od té doby, co byl pokousán, plakal.

***

V době, kdy se vracel do Bradavic, zcela litoval celého setkání, když odcházel z hájenky, bylo skoro deset hodin a bylo nebezpečně blízko večerky. Jeho zloba ještě přežívala pod povrchem, ale byla zastíněna naprostým ponížením, které cítil při takové ztrátě své důstojnosti.

Ne, to škrknout – on napřed zabil a vymazal jeho důstojnost...

Neexistovala slova, která by popsala jak to bylo ponižující. On – on brečel! Na zemi! Před... Lupinem! A ten parchant ho utěšoval!!!

Chtěl znova brečet, jen když na to pomyslel.

Takže když nejdříve uslyšel vzdálené hlasy a slabý smích, které poznal, uvítal cíl, který představoval Tým snů. Zrychlil svou chůzi s hůlkou instinktivně při ruce a zabočil za roh právě včas, aby viděl Pottera, Mudlovskou šmejdku a Lasičku, kteří vyprovázeli něco, co vypadalo jako půlka zatracené školy. Draco zaváhal, když rozpoznal Nebelvíry, Mrzimory a Havraspáry jak se všichni courají z jakési místnosti, ve které byli předtím nacpaní. Co to k čertu-

Pak ji poznal. To bylo to samé místo, kde všichni loni byli, a kdy sám pomáhal dovést jejich malé schůzky k předčasnému konci.

Nasadil úšklebek a vykročil vpřed, když masa ostatních studentů zmizela a zůstalo jen Zlaté trio. Měl cukání si na něčem vylít svou zlost a i myšlenka na Grangerovou jak ho znova fackuje, nebyla dost odrazující.

Brumbálova armáda je zpátky ve své bývalé slávě, je to tak?“ zavolal na ně opovržlivě.

Trojice se překvapeně obrátila a upnula na něj své pohledy, když poznali hlas. Trvalo to celé tři sekundy – než se jejich výrazy pomalu změnily do ohromených.

Lasička vydal frk pobavení: „Sakra, Malfoyi, co se ti stalo?“

Draco zamrkal, to nebyla reakce, kterou čekal.

Byl jsi venku?“ ptala se Grangerová, její vysoký pobouřený hlas, hrozně dráždil Dracovy nervy.

Zmijozel na sebe vrhl pohled a skoro sebou trhnul. Vlastně zapomněl na svůj méně než původní vzhled – poprvé, jistě a to bylo něco, co jen vypovídalo o jeho rozrušení. Merline, po celou dobu byl v prostém zatraceném mudlovském oblečení... K tomu ještě v mokrém mudlovském oblečení.

Do toho ti nic není, kde jsem byl, Grangerová,“ prskl a zíral na ni. „Přesto bych rád věděl, co tady rebelující armáda teď v noci vymýšlí.“

Potter nevěřícně zvedl své obočí: „Jo, z té spousty lidí, jsme my ti, kdo jsou tady nejvíc podezřelí. Co jsi k čertu zrovna dělal venku z hradu?!“

Draco zúžil své oči: „Nemám ve zvyku se opakovat, ale myslím, že jsem právě řekl, že ti do toho nic není!“

Zrzek postoupil o krok vpřed, se svou hůlkou již sklopenou u svého boku: „To je naše věc, jestli plánuješ něco, aby jsi pustil hordy Smrtijedů a monster do Bradavic –“

Proboha, Weasley!“ vykřikl blonďák a znechuceně a vztekle vyhodil svýma rukama. „Kolik ti je – pět? Monstra?! Jediné monstrum, které je venku, je vaše drahé měsíční psisko!“ Rezolutně se vyhýbal pohledu na Pottera a místo toho zíral na ty dva.

Mudlovská šmejdka vyskočila jako první na obranu: „Profesor Lupin není monstrum, Malfoyi! On je člověk stejně jako ty a já!“

Lasička se zamračil: „No tak, Hermiono. Nemá smysl se pokoušet něco vysvětlovat tomuto slídivému malému zmetkovi –“

Draco ho přerušil a jeho soustředění se zúžilo na dívku. Přinutil se k opovržlivému výrazu: „Člověk? On není ani opravdový kouzelník. Ani čistokrevný. On je netvor! Čím by asi měl být?“

Grangerová vypadala tak, že je připravena mu jednu vrazit, ale tentokrát si mezi nimi pečlivě držel odstup.

Ty hnusný, odporný malý mizero!“ ječela, úplně ztratila kontrolu. „Remus Lupin je lepším člověkem, než ty kdy budeš a je desetkrát lepším kouzelníkem! Jak si troufáš -!“

V tento okamžik zakročil ten zazráčnej kluk, který ovinul paži kolem čarodějky a vrhl významný pohled na zrzka. Lasička se výhružně zamračil na Draca, než se postavil místo Harryho.

No tak, Hermiono, jdem zpátky do společenské místnosti.“

Vyškubla se mu, než se otočila na podpatku a řítila se chodbou. Lasička pospíchal za ní s trapně starostlivým výrazem na jeho tupém obličeji. Zůstal Potter.

Zelené oči se na něj klidně dívaly, ale nic neříkal.

Draco se mračil, chtěl hněv, chtěl cíl a chtěl cokoli jiného než tohle příšerný ticho.

Na co tak zíráš?“ vyprskl jedovatě, když už toho upřeného pohledu měl dost.

Potter si založil paže a naklonil hlavu na stranou, přitom se tvářil nepříjemně lhostejně: „Malfoyi, pokud jsi chtěl útěchu, existují chytřejší způsoby jak ji dosáhnout.“

Draco se málem udusil: „Promiň?!“

Vyšší chlapec na to mírně pokrčil rameny: „No, existují. Hermiona teď bude celý týden naštvaná. Víš, měl bys opravdu –“

Útěchu?“ opakoval blonďák, jako by to bylo to jediné, co z Potterova mluvení slyšel.

No, měl jsem za to, že to je důvod, proč jsi ji chtěl o něm říkat ty věci. Dostal jsi to, co jsi hledal?“

Zmijozel zavrčel, zatímco se protlačoval kolem druhého a šel v tom samém směru jako oba Nebelvíři předtím. Potter, který nebyl vůbec rozrušený, ho následoval.

Do prdele, jdi ode mě pryč, Pottere!“ přikázal a zrychlil.

Tak co? Trefil jsem se do černého?“ Jeho rival s ním snadno držel krok k Dracovu podráždění. „Ty jsi tam byl, že jo? U Remuse.“

Jdi do háje.“

Měl s tebou rozhovor pro malé vlkodlaky? Je to –“

Draco si neuvědomil, že se pohyboval, dokud se jeho pěst nestřetla s druhými ústy. Potter lehce klopýtl a zvedl ruku, aby se dotkl trochy krve, která se objevila na jeho rtu. Pomalu zvedl svůj zrak na Zmijozela, s čímsi podezřelým jako veselost v jeho zelených hloubkách.

To bylo ubohý, Malfoyi,“ oznámil vesele blonďákovi a setřel si červenou skvrnu. „Myslím, že teď jsi úplný člověk, he?“

Draco zamrkal, nejdříve to celkem nechápal. Zmateně zíral na Nebelvíra, než si to pomalu uvědomil.

Pořád se chová jako člověk. Zuří, to ano, ale nic se nezměnilo. Nemá žádnou zvířecí potřebu kousat, žádné nadpřirozené síly a žádné-

Potter na něj najednou namířil hůlku: „Nemyslíš si, že tady budu stát a nechám tě, abys mě mlátil ve svém volném čase, že ne?“

Poprvé po dlouhé době, Draco cítil vzrušení, které jím proběhlo kvůli něčemu tak známému, tak neměnnému! Toto – Merline, toto by se nikdy nemohlo změnit, toto nepřátelství, nehledě na to, čím se stal jeden z nich. Tohle byl stálý, spolehlivý faktor – a uprostřed chaosu, toto bylo to, co přesně potřeboval, i když odmítl uznat, že mu Potter dělá laskavost, aby začínal boj, kterého se dožadoval.

Byla to McGonagallová, která je chytla o chvíli později, zrovna uprostřed jejich improvizovaného souboje a nahodile letících kleteb a kouzlech. Chytila je za límce a fyzicky je táhla chodbou, přičemž každému z nich srazila nehorázné množství kolejních bodů.

Bylo to jedno. Zatímco stáli v její pracovně se Skotkou, která chraplavě vykřikovala cosi o večerce, rivalitě a dospělosti, odvážil se letmo podívat Potterovým směrem a Draco si pomyslel, že zachytil záblesk ze svého vlastního uspokojení jak se odráží v zelených očích.


*pozn. překl.: chintzem se označuje něco, co je potištěno květinovými motivy, jako porcelán nebo látka (plátno) na sedací nábytek, jiné interiérové dekorace a oděvy. Tohle je dost zjednodušené, ale snad vám to pro představu stačí.


23.09.2009 18:15:31
Dobby

Ako často navštevujete našu stránku?

Niekoľkokrát za deň (121 | 20%)
Denne (122 | 20%)
Raz za týždeň (78 | 13%)
Raz za dva týždne (33 | 5%)
Raz za mesiac (31 | 5%)
Všetky postavy sú majetkom J. K. Rowlingovej, ostatné postavy objavujúce sa v poviedkach sú majetkom autorov. Stránka nie je vytvorená za účelom zisku.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one